neděle 17. prosince 2017

konečná

je mi pětadvacet. jsem stále dětinská, nerozhodná a bydlím u rodičů /důsledek nerozhodnosti asi/. stále žiju víc mimo realitu než v přítomnosti. co budu dělat za půl roku? kam se vrtnu, až nás vyšoupnou z naší lékárny? vím já?
Nebe - Než se rozední
narozeniny jsem oslavila. zapila jsem je horkou čokoládou a nějakým tím alkoholem.
čokoládou v pátek. s LK a Štěpou v Lodžii na Irish Session. i když původním doprovodem měla být Lae a ostatní jsem lanařila až následně, právě Lae ochořela a nikam nejela /dohnaly jsme to na trzích v T. medovinou/. bylo to krásné; v kavárně visí ze stropu lžičky a tak trochu si připadáte jako ve Velké síni v Bradavicích. vydržely jsme to do zhruba jedenácti, pak jsme se vypravily domů.
alkohol byl v sobotu. poprvé jsem na AllaDanze plesu pila alkohol. původní plán byl krásný - pojede nás 7, fůra, bude prča. Kloboučník píše diplomku, Maru je nemocná a Standa taky ochořel, takže jsme jeli ve čtyřech. jenže Pepa tam měl rande a já jsem byla jaksi navíc - nevím, kde se to v něm vzalo, ale domluvil mi tanečníka přes Mílu, kdysi dávno naši lektorku. ze společníka se vyklubal člověk od Corporalů, kteří s námi sousedili na Bílendě, doplňovali naši jednotku pikenýrů o svoje muškety a kteří v neděli ukořistili ten prapor, co Olivka s Luckou tak svědomitě bránila. nakonec ho vyměnili za svého velitele.
P s Květákem mě nakonec seřvali tak /ze srandy, samozřejmě/, že to musela slyšel půlka Prahy: jak jsem si mohla dovolit nevzít si číslo?! jak říkám, v těhle věcech prostě plavu...
přepis debaty při zpáteční cestě by se klidně mohla objevit v dámském časopise v rubrice sex&vztahy s názvem "co jste chtěli vždycky vědět, ale báli jste se svého protějšku zeptat".
a taky jsme měli poslední dvě ohňovky. jednu u P sestry, kde nám odměnou byl skvělý burger a vytuněný domácí pečený čaj. společnost nám dělala dcera majitelů. pak nás z hor P odvezla zase domů.
poslední byla prvního prosince na rozsvěcení vánočního stromečku v K. všichni stáli jak zařezaní /nikdy nevím, jestli to je dobře nebo špatně/, a nakonec nás odměnili potleskem. po hodně dlouhé sobě jsem viděla Kloboučníka - Květák ho ukecal, že si taky potřebuje chvilku dáchnout od psaní /a P mi v autě říkala, že je divné, že já jsem byla taková klidná vloni, ale on tak vyšiluje/. přijel, odtočil, odjel, zbytek by na nás. ale než odjel, podal dokonce i mně na rozloučenou ruku.
tréninky nejsou a budou až po Novém roce.
a aby toho letos nebylo málo, Malýmu Michlaovi se minulý týden zabil při autonehodě brácha.
Xindl X - Popelka
je předvánoční čas, máme ustrojený stromek a všude světýlka a svíčky. včera jsem si zapnula indie feed (December 2017) a cítila jsem neskutečnou pohodu. ještě v práci přežít jeden týden a budou Vánoce, čtyři dny volna. pak Silvestr, kdy mám zatím v plánu se někam vnutit - prostřednictvím Ravena jsem tuhle akci už rozjednala.

jsem teď prostě někdo jiný.

a dál už je to jen o snech. o budoucnosti.

čekáte na happy-end?
žádný není.
.pac a pusu

sobota 2. prosince 2017

Dotazník aneb Liebster Award

Haha, naposledy jsem se podobné věci účastnila někde v prváku na výšce. Ale proč ne, že. Nominace mi tu přistála od Elwin, tak račte posoudit, jak jsem se s otázkami popasovala.

1. Pokud bys mohl/a vybrat nějakou superschopnost, jaká by to byla a proč?
Teleportace. Protože kdo by se v deset večer nechtěl teleportovat domů z hospody, když ho jinak čeká hodina cesty? Ne, teď vážně. Dojíždění nesnáším. Jakýkoliv, i když některý cesty autem si neskutečně užívám. Ale trmácet se každý den do práce busem je otrava. Navíc bych ušetřila denně asi hodinu času :)

2. Co je tvým největším snem?
Říct si na konci života, že to tady fakt stálo za to. Že jsem viděla, co jsem vidět chtěla, poznala, co jsem poznat chtěla, zažila, co jsem zažít chtěla. Že toho dobrého bylo víc, než toho zlého.

3. Na jaký film se nikdy nepodíváš podruhé? Proč?
Jako první mě napadl Antikrist od Triera /Lae a Klára vědí; na druhou stranu jeho Melancholii jsem vidět chtěla, zajímavé/. Do výčtu bych mohla přidat jakékoliv horory, ke kterým jsem se v pubertě omylem přichomýtla neboť a) se pak prostě děsně bojím /od dětství se bojím tmy, po těhle filmech to bývalo ještě horší/, b) přijdou mi strašně trapný.

4. Pokud bys lidstvo mohla na jeden jedný den něčeho zbavit/ něco mu dopřát, co by to bylo?
Aby mohli být znovu s těmi, co tu být prostě už nemůžou. Aby jim mohli říct, jak moc je měli a stále mají rádi, jak moc stále chybí. I když osobně si myslím, že to ti dotyční stejně vědí, prostože tu jsou někde kolem nás.

5. Čeho se nejvíc bojíš?
Že zůstanu sama. Jako úplně sama, samotinká, jediná. Jediná mezi ostatními lidmi, kteří o mě nejeví nejmenší zájem. Kterým jsem na obtíž. Že zmizí moje rodina, moji kamarádi a nebude už nikdo další. Protože cokoliv se dá snést, když je vedle vás někdo, komu na vás záleží...

6. Kde bereš inspiraci?
Ke psaní? I můj nudný život je nepřeberná studnice zajímavých okamžiků, které jsou hodné zvěčnění. Jinak když jsem ještě psávala příběhy, vyrabovávala jsem ty knížky, co jsem měla tou dobou přečtené...
Ke tvoření? To prostě přijde, nevím kde se to bere. Čekám až mi to zaťuká na rameno a pak po tom chmatnu a zkouším to nepustit :)
K šití? Tak u kostýmů se snažím držet co nejvíc nějakých pramenů. Teď, dříve to byla víc fantazie, a proto chci kostýmy výhledově předělat. Hledám obrázky na netu, čtu diskuze chytřejších lidí, mám nějaké knížky. Jinak u běžných věcí na netu - v ráda trávím spousty minut na Pinterestu a kochám se :) A pak taky v Burdě, u tý asi skončím, protože potřebuju nějaký už vytvořený, fungující střih. /Potřebuju přeci ty zelený šaty na irský ples!/

7. Co ti spraví náladu?
Maličkosti. Někdy déšť po několika dnech vedra. Někdy slunce a modrá obloha po týdnech pošmourna. Někdy měsíc a hvězdy. Anebo krásný západ slunce. Jindy to je hrnek čaje, chvíle klidu, kdy si můžu věci náležitě promyslet. A pak tu jsou i chvíle, kdy musím nutně něco vytvořit, abych měla radost. Před lety, když jsem měla svoji předvánoční a předzkouškovou krizi, mi náladu krásně spravilo to, když jsem v televizi ráno slyšela, že je zimní slunovrat a konečně se nám začne vracet sluníčko a prodlužovat den.

8. Čím jsi chtěl/a být jako malý/malá?
Bojovnice. Někdo kdo spasí svět. Klidně anonymně, ale kdo ho zachrání, aby se v něm už neděly žádný nepravosti. Ale jinak jsem chtěla být prodavačkou, květinářkou, historičkou, oftalmologem, biochemikem, fyzikem, ...

9. Pokud by ses měl/a stát zvířetem, jaké by to bylo a proč?
Asi kokčka. Elegantní, hravá, svá. Umí se vetřít, ale když nechce, sbalí se a odejde.

10. Kafe nebo čaj?
Čaj! Ty jo, to snad ani nepotřebuje odůvodnění, to musí být jasné :) No dobře, kafe je hořké, cukrem bych z toho asi udělala nějakou hnědou tekutinu a potlačila bych tu chuť. Čaj je prostě čaj. Tečka.

Tak to by bylo. A na koho to hodím dál?
Vivienne, to je jasné :) Štěpa. Klára.

Moje otázky:
1. Jaká knížka ti změnila život?
2. Čeho chceš dosáhnout v průběhu následujích 10 let?
3. Jak by měl vypadat tvoje vysněné bydlení?
4. Kdybys mohla, kam bys odcestovala strojem času? (Na návštěvu, řekněme na týden, max měsíc)
5. Jaké je tvoje nejoblíbenější vánoční cukroví?
6. Jaký vánoční dárek ti ve tvém životě udělal největší radost?
7. Jaké rozhodnutí ve tvém životě bylo to nejlepší?
8. Jsi ranní ptáče, nebo sova?
9. Jak ideálně strávit víkend?
10. Jak nejlépe strávit Silvestra?

pátek 17. listopadu 2017

srdcebol

P!nk - What About Us
V jednu chvíli jsem měla pocit, že konečně zase někam patřím. Začalo to vlastně ještě před Bílou Horou, někde v půli září, když jsem se i s LK ocitla poprvé v MAGICu. Z všechno tenkrát mohl Kloboučník a když se jednou o něčem zmínil, nemohla jsem odmítnout. A tak chudák LK /na to, že tu jsi poprvé, tu znáš víc lidí než já/ vytrpěla večer s mými šermířskými kamarády. Šlo tenkrát vlastně o křest alba, byla fůra celkem dobrý hudby. Kluci mě vytáhli na parket, hezky do první řady, super, díky. A pak se pilo a kecalo. Kloboučník odvedl Ivu, jejich kámošku, domů a Květák to nezapomněl okomentovat. My se zdejchly v půl druhé, pánové pokračovali do klubu. Kloboučník se k nim už nepřipojil, zůstal u Ivy.
Co dál?
Kloboučník oslavil narozeniny. Slavil je pár dní v kuse /když je doma, může si to dovolit/. Výstup jednoho večera bylo to, že mu mám připomenout, že Macháčka hrát neumí a hrát ho prostě nemá :) O týden později se mu stejně nevyhnul a posledního panáka jsem za něj dopíjela já :)
Vnutila jsme se do pánské tour-de-pub v T. Teda nejdřív mě naštval - řekl čas a nedodržel ho a přijeli o hodinu později. Když jsem to zjistila, chtěla jsem odjet nejbližším busem domů, ale neudělala jsem to, a když jsem se neobjevila, i když už byli na místě, naháněl mě.
Byl to super večer, pár piv a tequila /co to je? já to nechci, nikdy jsem to nepila a bojím se toho/. Raven mě o půlnoci odvážel domů. Jak jsem byla rozjetá, vyprávěla jsem mu, jak bych chtěla oslavit narozky a že jsem zvědavá, jak dopadnu /vychází krásně na pátek/.
Další část oslav byla u něj doma. Seděli jsme v boudě, jedli, pili, smáli se. S Matesem jsme ujídali jednohubky, co jsem dělala, a Richard si z něj dělal srandu a vytvářel mu cestičku z oříšků k tácu. Strašně moc jsem se nasmála. Stavil se Miky, K se ségrou, pár jejich kámošů z vesnice. Večer zakončili Macháčkem. Nehrála jsem to, dobrovolně jsem konzumovala panáky zelený, ale nehrála jsem to. Upíjela jsem zelenou a vzpomínala na bratrance. Z Ravenovýho telefonu hrála hudba nápadně podobné té, co mu hrála na pohřbu.
Spala jsem u Kloboučníka. /Kdo by to čekal, že?/ 
Imagine Dragons
Vezl mě domů. U nás jsem zjistila, že jsem u něj nechala bundu. Horší bylo, že do kapes bund vždycky při odchodu narvu klíče. Nevím jaký ďas to byl, ale našla jsem je v tašce - na nejvíc nepravděpodobným místě.
Sobotní večer byla dopitná, stavit se měli ti, co tam nebyli v pátek. V osm jsem zjistila, že musím být tam. Prostě musím. A vymluvit se na zapomenutou bundu bylo to nejtrapnější, co mě mohlo napadnout. Hrál se Bang!, dvakrát jsem vyhrála /jednou jako šerif a jednou jako pomocník/. Měli jsme vodnici, Kloboučníkův spešl mix, a brzy se to rozuteklo domů. Spala jsem u Kloboučníka.
Ráno jsem v osm vypadla. Zanechala jsem Kloboučníka zachumlaného v posteli, s počítačem na židli, kde si zrovna četla zprávy o těžbě lithia.
Z vlaku jsem vystoupila ve městě a prošla jsem se na zámek, sedla do zahrady a četla knížku na telefonu. Svítilo sluníčko do barevného listí, bylo teplo a bylo to jedno z nejhezčích rán letoška.
Zrní - Igor Pelech
A pak tu byl filmový večer u Ravena. Jo, přijde nás moc!
Přivezl si mě, když jel z Lbc. Zaúkoloval mě krájením, zatímco jeho úkolovali ještě rodiče. Pak jsme jeli pro Květáka a jeho telku. No a to bylo všechno, víc se nás nesešlo. Díky tomu jsme měli každý pořádnou porci tataráku /od Květáka/ a v půlce druhého filmu jsme s Květákem usnuli - on na křesílku, já na gauči, kde mi druhou polovinu uvolnil Raven. Tak jsme to zabalili. Spala jsem v posteli, ve které jsem spávala před lety. Raven se taktně přesunul na podlahu.
Odvezl mě domů.
Viděli jsem se ještě večer. Zmínila jsem se o své návštěvě kina a po jeho reakci jsem nějak odtušila, že by chtěl jít taky. Tak jsme šli. Jen jsem už od rána sbírala vhodná slova, abych mu vysvětlila, že to není rande. Že nechci aby to tak bral. Chci, abychom byli jen kamarádi.
Nakonec jsem to na něj vybalila v poslední možnou chvíli - když jsem ho vykládala před domem. Když zavřel dveře auta, telefon začal hrát Listen to Your Heart.
Už vlastně chápu, proč lidi, co spolu chodili, nemůžou být zpátky jen kamarádi...
Ale žiju i jinak kulturně.
S Lae jsme vyrazily na Zrní do Jbc. Vykoupila jsem jim tam stánek - náušnice /chtěla jsem si je dát jako odměnu za státnice/ a tričko. Zahráli snad vše, co jsem chtěla. Vracely jsme se myslím obě spokojené.
Taky jsem mámu vytáhla na Asonanci tamtéž. Naživo slyšet Dva havrany byl silný zážitek. Navíc jsem tam potkala Filipa od Lužických a přímo vedle nás seděla Ája.
Den na to jsem opět šla do kina s Ravenem. O tom filmu se zmínil už prvně v kině, ale po tom, co jsem na něj vyklopila, jsem nevěděla, jestli bude chtít jít. Nakonec jsem se ozvala sama a hned jsme byli domluvení. A nová, moderní verze Vraždy v Orient expresu za to stála.
Asonance - Pomáhej nám svatý Jiří
Vrátila jsem se ze Zrní a Lae jsem se zapřísahala, že Kloboučníkovi psát nebudu. Napsal mi on sám. Že mají v plánu s Pepou jít do T. a tak o tom tak žvatlal, až jsem se musela zeptat, jestli mi to píše jenom proto, abych jim záviděla, nebo můžu jít taky. Tak klidně, proto to píšu. Domluvili jsme čas a šli spát.
Přišel čas, načinčala jsem se, vzala jsem si šaty, co jsem si kupovala vloni v Lbc v den, kdy jsme jeli do R. na večeři k pohádkovému lesu. Od té doby jsem je neměla na sobě, až na Zrní. Začala jsem se shánět, kde jsou a tu jsem zjistila, že ještě nevyrazili. Vyměnili jsme si s Kloboučníkem pár frází a já si lehla do postele a čekala, kdy mi napíše, kde jsou. Postupně přicházela únava a narůstala nechuť se někam trmácet. Venku byla futeř a hrozný nečas.
V deset jsem Kloboučníkovi napsala, že jdu spát. Obratem mi poslal přání na dobrou noc. Po tvářích mi tekly slzy.
Ani nevíš, o co jsi přišla...
Den nato nešel proud, vichřice se o to postarala. Dočítala jsem Husitskou trilogii od Sapkowského /má fakt divný konec/ a poslouchala do zblbnutí Lucku Vondráčkovou na 15 let starém walkmanu. Trénink pro výpadek nebyl. Když proud nahodili, vychrlila jsem na Kloboučníka všechny ty otázky, co jsem kladla už dříve, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten den ale přišly. A tak zatímco jsem dočítala poslední řádky knížky, Kloboučník se mi vyznal a poslal mě k šípku.

Píšu teď na řádky to, co roky schovávám mezi nimi. To že jsem do něj byla roky zamilovaná, že jsem si kdovíproč vysnila jak vedle sebe zestárnem. Že on je Ten pravý.

Nešířím se o tom, už vůbec ne na šermu. Bez tak bych neslyšela nic jinýho, než že mi to celou dobu říkali.

Nelituju. Mám za sebou krásné léto, spoustu krásných nocí a rán, kdy jsem se mu roztahovala už sama na nafukovačce. Není čeho litovat.

Je to taková malá-velká odvykčka. Musím se hlídat a neudělat chybu. 
.mějte se krásně
.páá
A jestli svoje narozeniny zapiju? Nevím. Pokud, tak ne ten den. To pojedeme s Lae do Lodžie. To bude krásná oslava :)

pondělí 13. listopadu 2017

mikrosvět_X_bolest

Všichni říkají, že to přebolí...
... ale málo kdo z nich ví, jak hrozně dlouho to trvá.

Bylo mi patnáct, byli jsme v devítce. Puberťáci.
Seděla jsem na kamnech v pokojíčku a brečela. Třídní si mě vzala ten den k sobě do kabinetu a řekla mi něco, co jsem sice viděla, ale neustále jsem si to nechtěla přiznat. LK, moje kamarádka, spolusedící má anorexii.
Pamatuju si to léto před tím, začaly nás zajímat kluci víc než jako kamarádi. A tam někde to prý začalo. Vyprávěla mi tu básničku (Pusť se, prosím) a mně nepřišlo nic divného - každý má nějaké záliby a my jsme byli praštění vždycky. Měla studený ruce, byla podrážděná a já se s ní čím dál tím míň ve škole bavila. Nešlo to, hned se vytočila. Sledovala jsem, jak ke svačině vylovila z tašky jedno jablko a sotva ho snědla. Obědy nejedl skoro nikdo, tam jsem se nepozastavila. Do toho všeho nám mizela před očima. A já si celou dobu říkala, že to vyběhá na procházkách se psem, že je to normální. Nebylo.
Na chvíli byla v naší malé nemocnici. Než jí pustili, proesemeskovaly jsme celou noc :) Jenže jí to nepomohlo. Hlídala jsem, jak jí, ale postupně jsem ztrácela chuť to dál dělat, když jsem viděla, jak se v tom všem zase strašně nimrá.
Začaly taneční, ale nedochodila je. Skončila na pár týdnů v Motole. Psala jsem jí každou chvíli dopisy a posílala je po její sestře.
Jednou mi volala. A loučila se se mnou. Složila jsem se z toho.
Na konci května jsme se za ní byli s Dádou a Santou podívat. Kvetly šeříky. A my měli někde týden do Věnečku.
Když jí pustili, nevěřila jsem jí, že se tam už nevrátí. Měla jsem strach, že k tomu všemu sklouzne znova. A ten strach tu byl, i když jsme už dávno chodily každá na jinou školu a vídaly jsme se jen ráno u busu. Když mi podkopávala nohy, že jsem šprtka. Bála jsem se o ní do té doby, než jsem si o tom jednou ve druháku cestou z O. nepopovídala se Santou. Vysvětlil mi, že už má svoje záliby a lidi a že je o za ní. Teprve tenkrát to ze mě spadlo. /A já jsem konečně na všechno pro ana blogy přestala psát, jak jsou hloupé a jak nejvíc ubližují svému okolí.../

Dalším expertem na trápení býval Santa. Ale v porovnání se zbytkem to nic nebylo...
V jednu ne úplně vhodnou chvíli si zlomil nohu v kyčli. Sešroubovali ho, dlouho chodil o berlích, zahojilo se to. Příchod bouřky věštil dost dlouho dopředu :)
O rok později, když měl naplánované, že si ty šrouby nechá vyndat, mu venku chytly kalhoty. Skončil na pár týdnů v Praze na popáleninovým. Dobré to nebylo, co vám budu povídat. Adéla nás za ním jednou vzala na návštěvu. Ta u něj totiž byla každou chvíli, byla myslím i u toho, když hořel.
A pak, už dost dlouho co byl doma, mi vyprávěl, že nebýt těch bot, těch levných kecek od Bati, na kterých se tenkrát jen roztavily tkaničky, ale jinak nevzplály, tak nebýt jich, o nohy by nejspíš přišel...

Hop a skok a byl konec třeťáku. Babička u nás tou dobou už víc jak rok bydlela.
Jednu neděli jsem se vrátila ze šermu a doma bylo divné ticho. Až po nějaké době jsem zjistila, že babiččina postel je zastlaná a hlavně bez ní.
Měla zástavu srdce a rychlá ji odvezla do nemocnice.
Proklínala jsem se, že jsem se nepochlubila vysvědčením hned, když jsem věděla, jaké bude. Myslela jsem si, že už k tomu žádná příležitost nebude. Po týdnu se probrala z bezvědomí, pár týdnů strávila v nemocnici a pak v domově se soc. službou. Domů už se nevrátila. A de facto nikdy nevěděla, co se stalo...

V den co jsem z brigády konečně donesla smlouvu, na doma na stole ležela výpověď mýho táty z pekárny. Nový majitel si prostě počkal, až udělá nějakou chybu a donutil ho odejít. Půl roku sháněl práci. To nejhorší mělo ale stále přijít...

Čtvrťák se zdál být od začátku náročný. Minimálně Olivka si ho náročný vytvořila.
Řešil se maturiťák, šerpy, stužkáč, stužky. Do toho jsme se rozhodli pořádat první šermířský ples. A já jsem byla pevně rozhodnutá, že na oba moje velké plesy sezony musí dorazit můj bratránek.
Měli jsme podzmní prázdniny, já šila. V neděli jsme byli na chatě, teta s mámou vyhazovaly staré dětské oblečky, ale tetě se dařilo sem tam něco ubránit.
To necháme, co kdyby měl Jirka děti?
Šla jsem hodně pozdě spát, ale to jsem chodila pořád. V pondělí jsme psali z matiky jak ze semináře, tak z té normální. A ráno mi všichni lezli na nervy, když chtěli něco vysvětlit.
Jela jsem domů ve tři. Zhltla jsem jogurt a v půl čtvrtý už jsem seděla doma zavřená v pokoji a učila se chemii na druhý den na velký test.
Kolem čtvrté zazvonil telefon. A přes zavřený dveře jsem jen slyšela, jak táta mámě říká, že tohle mi musí říct sama. Vyděsila jsem se. Vymyslela jsem spoustu věcí, co se mohlo stát včetně toho, co nakonec byla pravda. Zaplašila jsem to myšlenakmi na únos našeho Lukáše. Přišlo mi to reálnější.
Nevylezla jsem z pokoje dokud nepřijela a neřekla mi to. V životě jsme takhle nebrečela.
Můj bratranec měl autonehodu a zemřel. 
Ten bratranec, co jsem s ním měla velké plány. Chodit po muzeích, zábavách /ale musí to být big-beat, víš?/, plesech a snad i koncertech. Bylo jasné, že žádný waltz jako na Věnečku už nebude. Už nikdy.
Další středu byl pohřeb. Pamatuju se, jak jsem se na konci se sestřenkou objaly. To bylo poprvé, co jsme něco takovýho udělaly.
Koho by tohle kdy napadlo?
Pamatuju si, jak jsem na stužkáč vybírala nějakou dětskou fotku. Listovala jsem fotoalbem a narážela na fotky bratrance. Do toho se táta zeptal, proč to hledám, a já místo odpovědi jen otevřela pusu a rozbrečela se. Zahodila jsem fotky.
Dost dlouho jsem věřila, že je to jen blbý vtip. Že zavolá domů, že je celý. Že přijede k mámě pro rajskou omáčku. Nezavolal, nepřijel.
Je jen málo lidí, kterým jsem o tom řekla. Skoro nikdo ho z mého okolí neznal. Ale i tak jsem to chtěla vykřičet do světa, nalepit si to na čelo, ať to každý ví, co se přihodilo.
Trvalo roky, než jsem byla víceméně schopná říct, že je to za mnou.

A když konečně přestanete chtít mít viditelně tu ceduli a chtít to všem vykřičet do světa, přijdete domů a z fejsbuku na vás kouká parte vašeho spolužáka z výšky. A i když jsem věděla, jak moc byl  půl roku před tím nemocný, nešlo tomu uvěřit. Vždyť jsem ho viděla na zápise, dodělával si zkoušky z letňáku, dělal praxi, těšil se ze svojí fretky a hlavně zvládnul tu náročnou operaci. A najednou tu není a nebude. Nebude mezi prvními odstátnicovanými, nepotkáme se na promocích. už nikdy. A tenkrát v Karolinu jsem na něj i celkem dost myslela.
A pár dní po tom, co jsem do ruky konečně dostala diplom, umřel Z. Opět tu bylo několik podivně temných týdnů, přestože v tom okolním, vzdáleném světě bylo léto v plném proudu. Život se zastavil a svět běžel dál...
Ta sešlost u Toníka, co mi rvala srdce. Ta ohňovka v pátek, kde ty lidi věděli povětšinou co se stalo. Kde jsem ne poprvé nahrazovala K., ale kde poprvé to bylo nepatřičný. Chyběla tam. Nikdo z nás si to vystoupení neužil.
Víš, je to blbý, ale já ty dny čekala jen na to, až mě Michal obejme...
Je to pořád ještě svým způsobem živý.

Ponaučení? Žádný není.
A co jsem tím chtěla říct? Vlastně sama úplně nevím. Možná to, že za tím úsměvem je i fůra probrečených večerů a nocí. Spousta dní, kdy to vypadalo, že už nikdy nebude líp. Že mám v duši jizvy, kterých se nezbavím. A který stále bolí.

neděle 1. října 2017

o životě po promoci

Není to vlastně vůbec taková sranda, jakou jsem si myslela, že bude...
Promoce /bohové, to je tak dávno/ byla jen taková formalitka. Nakráčeli jsme si pro diplomy, všichni svorně pro modré tubusy, i když jsme mezi sebou ve skupině měli i nejlepšího studenta z ročníku /shodou okolností to byl můj spolužák Vojta/. Pak jsme se nechali zvěčnit na pár fotografií a jeli domů.
První červencový den byl plný zážitků - viděla jsem se po dlouhé době s Lemurem, Kájou a Lae. Ze setkání jsem prchla, nasedla na vlak a jela na zábavu za svojí šermířskou rodinou. Tancovala jsem ploužáky s Kloboučníkem /to nás jaksi vyhnal zbytek/, s Gazzym, K. /to když Kloboučník zdrhnul s vysmátým Z. na pivo/, zbytek večera jsme propařila s P., Romanou a Maru. S Kloboučníkem jsme spali u Gazzyho a Romči. Po té noci jsem si přišla trochu jako idiot, ale nelitovala jsem - ono taky nebylo čeho.
Ten pocit mi vydržel do úterního rána.

Pamatuju si ten rozhovor v půl osmé ráno s Romanou. Na večerní telefonát s Ravenem, kdy mi říkal o sešlosti u Toníka. Na ještě pozdější chat s Kloboučníkem.

První Valdštejn nebyl. Ze všech plánů zůstala jen ohňovka na motorestu. Byla divná, chyběla K.
Nastalo podivné, smutné období. Bylo těžké vidět, jak se P. s Květákem trápí a při tom jsem věděla, že není jak pomoct - nic se nedalo vzít zpátky, i když jsme si to všichni moc přáli.
.pinterest
Srovnávala jsem a vzpomínala, čím jsem si před lety prošla já. Bylo to jiné a nesrovnatelné. Jen si pamatuju, že jsem si říkala, že už něco takového nechci nikdy zažít a už vůbec nechci, aby to zažil někdo kolem mě. Škoda, že mi bohové tohle přání nesplnili. Na konci všeho toho hloubání bylo, že jsem si musela přiznat, že mě to vzalo mnohem víc, než jsem si od začátku připouštěla.
Imagine Dragons - Not Today
S Kloboučníkem a Pepínem jsme odjeli na piráty. Květák nejel, já skoro taky ne - odpadla mi nečekaně kolegyně. Ale kluci trpělivě čekali a doma mě nenechali :)
Počasí stálo za prd, byla zima a pršelo. Vzpomínali jsme. A Pepíno se nám zamiloval :)

Pak tu byl Valdštejn, PAF /ten byl super! nejlepší z těch tří let/, Libuň. Spali jsme v kulisách /ve stanu samozřejmě/, snažila jsem se nedostat do problémů, opila jsem se medovinou. To bylo v pátek. V sobotu večer ohňovka a zábava - hrál Paša a my nadšenci stáli u pódia pod repráky. Kloboučník si cestu zpět do mého stanu našel - po hodině mého spánku mě probudil, zeptal se, jestli mi tam nevadí a šel spát. Romanťárna jak blázen.
V den odjezdu na Přívory lilo jak blázen, a tak jsme se na to vybodli. V sobotu ráno jsme se probudili a obloha byla modrá a svítila sluníčko. Trošku nás to nakrklo, ale co už.
Sezonu jsme tradičně uzavřeli na Bílé hoře. Letos to bylo nějaké zábavnější a lepší. Jela K. i Raven, spala jsem v Hanculiném stanu s podlážkou, kde jsme v sobotu v noci měli kaluž /opět/. Jeden den se nám v bitvě jednotka trochu rozpadla, ale velitel - Lumír- si to zpacifikoval, a tak druhý den to bylo úplně o něčem jiném. Ale úplně. Velitel mušketýrů, co patřili k nám, ukořistil cizí prapor a svěřil ho komu jinému než plonkové vodonošce Olivce. Aneb jak jsem se stala důležitou. Prapor jsme i s naší praporečnicí Luckou ubránily až do konce. Flaška za to nebyla, nebyla to naše kořist. Ale zábava to byla.
Teď jsou kostýmy vyprané, složené. A za půl roku je opět vytáhnu a hurá do akce. Že by ten Libušín letos konečně opět klapnul? /ehm, pokud budu mít do té zimy svoje kamínka do spacáku, tak proč ne?/
Awolnation - Sail
Pracuju. Odečítám hodiny do víkendu a roky do důchodu. Víc netřeba komentovat.
Koupila jsem si nový telefon. Dala jsem za něj nakonec o 4k víc, než jsem původně chtěla, ale za to mi baterka vydrží nespočet dnů /když nejsem každý den několik hodina na wifi tak i 10 dní/, mělo by to mít obstojný foťák a hlavně čtečku otisku prstů - to je vám prča!
Do seznamu budoucích útrat píšu látky na kostýmy /len, vlna/, boty, auto, možná někdy byt. A pak klidně hafo dalších věcí, mezi nimi foťák, boty na třicítku, nějaká věc na opasek, do které schovám to svoje nové pádlo a peněženku.

Za dva měsíce mi bude pětadvacet a já si budu muset chtě nechtě přiznat, že kromě slušných úspor na účtě a snad stálé a celkem slušně placené práce nic nemám. Nemám kde bydlet /bydlím u rodičů v bytě, co není náš/, nemám s kým bydlet /protože o ty náklady bych se celkem ráda s někým podělila/, nemám auto, do kterého by celkem ráda čas od času večer sedla a jela žadonit o přespání někde jinde. Jen prostě už pomalu začnu být stará.

Jdu to zabalit. Pro dnešek i pomalu tady. Mám plán všechny zápisy vytisknout a nechat svázat podobně jako diplomku /další výdaj!/. A za zoufalých, osamocených večerů si tím budu listovat stejně, jako si někdy listuji deníčkem.
.páá
P.S.: Aby byl výčet mých dospěláckých lumpáren úplný, musím ještě poznamenat, že se mi, ani nevím jak, podařilo vnutit se klukům na motorest. Byl to klasický večer se šermíři - probírali, kdy se čím válčilo a kdy ne. Byl tam Raven /mimojiné/ a navrhl, že bychom si mohli udělat nějaké odpoledne výlet na loďkách a sjet Jizeru ze Skaly do T. Z mého pohledu to byl šílený nápad - zkušenosti s podobnou činností jsme měla jenom ze sporťáku na gymplu a to jsem si tenkrát myslela, že musím bezpodmínečně skončit ve vodě. Ale tak co, jet jsem chtěla a pro tu srandu...
Vypadalo to nakonec jako takové trojité rande /Květák, Mates a Pepíno/ a já, Raven a Kloboučník /dle jistých jedovatých jazyků to síš vypadalo jako čtverné rande a Kloboučník jako křen/. Ve vodě jsme neskončili! Sjeli jsme jez na Skale, párkrát jsme uvízli na kamenech /jsem mizerný háček/, ale jinak jsme udávali tempo naší skupince. Byla to krásná projížďka a ráda si ji někdy zase zopakuji. Třeba s Lae. Nebo s klukama...

úterý 4. července 2017

mikrosvět_IX_vzpomínkování

Myslím, že je čas začít nostalgicky vzpomínat...
... na ten den, kdy jsme s gymplem byli na exkurzi v elektrárně v HK. Měli jsme rozchod, hledali jsme s holkama záchod a místo toho došly na nábřeží a prošli se ulicemi. A já si to město zamilovala a litovala, že jsem si vybrala Prahu. Bylo to ve třeťáku, dva dny před odjezdem na první /a odposud poslední/ Libušín.
... na den, kdy jsem měla schůzku s naší výchovnou poradkyní a odcházela jsem s lístečkem, kde mimo jiné byla i farmačka. Já a pracovat s lidmi? Nikdy! A navíc tam jsou přijímačky z fyziky, na to nemám /a to jsem fyziku měla ráda a šla mi/...
... na den, kdy mi přišel dopis, že jsem přijatá. Bylo vedro, mi psali písemnou část maturity. V přestávce mezi tím jsme vyrazily s holkama do parku. A tam jsem to zjistila.
... na zápis. Když jsem si sedla v koridoru a začala na té staré lavici kreslit kostým na ohňovku. A po chvíli přišla holčina, jestli nejsem náhodou Olivka. Že je Nika a jdou k posluchárně, tak jestli nechci jít s nimi. Aneb jak jsem se seznámila se svojí spolubydlící.
... na stěhování na kolej.
... na první patrovku. Když jsem vyšla z pokoje a nějaká čtvrťačka se ptala, jestli tam někdo není od Lbc. "No a odkud přesně jsi... to je tam, kde máte na návsi hospodu, že jo?"
... na imatrikulaci. Jak jsme si dělali srandu z přísahy. A jak jsme si slíbili, že se tam za 5 let setkáme znovu.
... na povinnou výpravu na Kuks. Jak to bylo kouzelné v tom počasí, prostě magické. A jak moc jsme se tenkrát nasmáli.
... na zasněženou zkoušku v zimáku, když jsem na druhý pokus dělala biolu.
... "Slečno, vy pipetujete, jako by to bylo vaše hobby!" aneb laborky z fyzikály, když jsem se konečně naučila ovládat ten pipetovací balonek.
... na procházky kolem Divadla Drak. V uších mi hrála Lucie v Opeře a v ruce jsem měla sešit s výpisky z botaniky.
... na poslední zkoušku v prváku. Dělala jsem ji s Klárou a ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit.
...na svoji dětinskou radost, když jsem třením tyčinkou o dno kádinky vyráběla na orgáně krystalky už nevím čeho. Do té doby jsem si myslela, že si z nás s tímhle dělají všichni prču.
... na to, když jsem někde v květnu brečela, že nebudu mít praxi, protože z jedný laborky mi napsali, že to nejde a v T. v nemocnici se moje žádost někde ztratila.
... na to jak jsem se chodila učit biochemku do Malšovic.
... na laborky z gnozky. Vždyky jsem vzpomínala na tohle vyprávění.
... na zkoušku z ekonomky. Páč tam jsem fakt při pohledu na test věděla, že to dám.
... na to, jak jsem se vážně poctivě učila na farmchemu. Poctivě celý semestr - všechny ty knížky jsem přečetla asi 5x :)
... na exkurze. Do Zentivy, do Tevy, do Mediate a Semma.¨
... na Půlení.
...na to, jak jsem se do noci učila na poslední chvíli toxu a produkci. Vyplatilo se.
... na to, jak jsem byla celá vysmátá před farmchemou a jen si přála aby to už bylo za mnou /letos jsem nad tím přemýšlela: každý letňák jsem ujížděla na bylinkovém čaji namixovaném z meduňky, levandule, máty a dalších kytiček/
... na nadšení z kliniky. A na to jak opadlo po jedné veřejné besedě s několika kliniky.
... na všechno to přemýšlení, kam půjdu na praxi a co bude dál.
... na zklamání z praxe a jak jsem přemýšlela, že půjdu na doktorát.
... na to, jak jsem viděla na FB spolužákovo parte...
... na nervy před státnicemi.
... na kousíček poslední přednášky /víc jsem nestihla, než začátek jednoho přednesu - mělo to dost velký zpoždění a já potřebovala domů/
... na promoci. Na poslední focení se spolužáky. A pak pac a pusu a někdy dáme sraz. Určitě!

pondělí 26. června 2017

zapálená

Jo, kéž by jen pro věc...
Už téměř měsíc se můžu honosit titulem magistra /ne megera, prosím/. V pátek mám promoci. Čtu promoční řeč, musím ji někde najít a ještě natrénovat. Mám krásné nové růžovoučké šaty. A lodičky, co mě neskutečně tlačí /potřebuju useknout malíčky/.
A za týden nastupuju do práce. Upřímnou soustrast, máš to až do smrti...
Měla jsem v plánu to řádně oslavit a celý ten měsíc volna nebýt střízlivá. Myslím, že za ty nervy by to bylo zasloužené. Nakonec oslavy proběhla dvě: grilovačka s dojatou rodinou a romantika s Lae - vysoko na skále jsme popíjely šáňo a pojídaly jahody a bylo to strašně krásně, i když zrovna bylo pošmourno a západ slunce nebyl vidět.
Přípitek s Hancul a zbytkem šermířské rodiny broskvovou, kterou jsem dostala k dvacetinám, se zatím nekonal. Už dva termíny skupinové picí akce se musely zrušit, protože nám vybouchlo místo.
A po sobotním vystoupení jsem na zábavě nezůstala... protože jsem blbá a nepočítala jsem s tím.
Vyrazili jsme po letech na Nižbor. Jen v 6 lidech, Kloboučník měl za to, že bude ve škole a zbytek prostě nejel. Jela jsem s Pepou narvaným autem, v dalších dvou autech se místem také neplýtvalo. Řeknu vám, že to bylo náramně super. Hodovali jsme, pili /jakože ta oslava titulu/, smáli se, plavali v Berounce. V pátek večer nám určití jedinci ze skupiny naháčů vyskočivších z vody a ořívajících se u našeho ohně ukradli prapor. Všichni čtyři naši chlapi byli hned na nohou připraveni ho dostat zpět /pravda, Květák až poté co jsem ho vzbudila/, což se jim uprostřed jednoho nočního slejváku taky povedlo. Pašáci!
Tenhle víkend jsme měli mraky vystoupení. Jako fakt, oba dva dny jsme tancovali, šermovali, ohňovkovali. V tom vedru to byla vesměs lahůdka, to vám povím. I když jasně, Olivka si nemá na co stěžovat - turnajové souboje našich pánů v plechách jsem sledovala už jen v krátkých kalhotech a skupinovém triku. Pak jsme přejeli na druhou akci a pak jeli domů. Teda já a Hancul. Zbytek se opil a tropil hlouposti na úrovni legend :)
Dneska jsme opět byli v Jičíně. Cestu jsem trefila dokonce sama /šikovná!/. Jeli jsme opravdu všechno, co šlo: tance, třicítková scénka, turnaj, ohňovka. Všechno byla prča, dokonce i ohňovka, ale jen do té chvíle, kdy mi chytla sukně. Ne zrovna málo, díky duchapřítomné Pétě to ale ještě nebylo moc. Ve výsledku jsme byly s Petrou krásně vysmáté, když mě uhasila. Odnesla to logicky sukně /v sukni už točit nebudu!/ a ruka; noha jen velmi málo, neboť jsem pod sukní naštěstí měla ještě kraťasy. Mrzelo mě, že jsem jim pokazila vystoupení. Když jsme s Romčou sháněly panthenol a hrála hudba na děkovačku, bylo mi líto, že tam nemůžu být s nimi.
Teď už nás čeká jen Valdštejn, opět po roce.
Libušín ani Frýdlant neklapnul, na Nižbor jsem nechtěla /celý rok jsem chtěla na Rohozec/ a byl super. Plánujem a lanaříme lidi na piráty /potřebuju košili!/, možná se nechám ukecat na Mělník. Pak Přivory a Bílá hora, to je jasný. A bude podzim. Další sezona v tahu. A já oslavím čtvrtstoletí.

Došila jsem /konečně/ Květákovi tu druhou čepici. Teď mi tu visí nespočet dalších věcí. Stále nevím, jestli třicítku vyrobím z vlny, nebo lnu. Mám doma fůru bílých prostěradel, bavlněných, a to jsem zjistila, že prostě len je len, o tom žádná.
A čtu! Po letech a baví mě to. Teď se ten blbec, hlavní postava, potuloval i mým rodným krajem, což bylo neskutečně milé.
A chci se vrhnout na vyrábění a tvoření.
A teď se vrhnu pod peřinu.
Chtěla bych... chtěla bych tě mít u sebe.
.mějte se krásně
.páá

čtvrtek 25. května 2017

Bojuj!

Překvapí někoho, že jsem opět na Libušín nejela?
Lenny - Hell.o
Koupila jsem si krajkové růžové šaty. Za stovku na hrabáku, neberte to. Jsou nezvykle krátké /chápejte, tak dva až tři roky nazpět jsem nenosila nic kratšího než pod kolena; tohle končí někde v půlce stehen/, ale mě se prostě líbily. A prý v nich vypadám jako růžový dortík /Lae/ - ideální na rande, ne? :).
Že Velikonoce jdou mimo mě je stará známá věc. Celý svůj dosavadní život jsem je trávila u babičky a čekala, jak za mnou dorazí na kole nějací kamarádi. Nikdo nikdy nedorazil, pár let zpátky mě to místy mrzelo, že si nikdo nedal tu práci se za mnou vypravit, ale zase asi nebylo o co stát.
Mumford&Sons - Babel 
Letošek byl jiný. V telefonu mi přistála zpráva o picí akci u Pepína, nejprve jsme s klukama plánovali přijet v sobotu, ale nakonec jsme to odložili na neděli. Chopila jsem se role řidiče - ono mi vlastně bylo celkem mizerně, polykala jsem prášky a prostě jsem nepotřebovala pít. Měla jsem v plánu kolem jedenácté odjet, ale klasicky se mi to vymklo z rukou a jeli jsme až kolem jedné ráno. Pepa opět někde založil svoji už kdovíkolikátou novou píšťalku, Květák s Kloboučníkem vyhrávali písničky a s Pepou a Maru jsme je zpívali. Plánovali jsme Libušín. Kluci si upletli pomlázky - Kloboučník měl fakt parádní. A taky to sní náramně bolelo /pohrozila jsem mu, že ho tam nechám, až tak zlé to bylo/ - všichni tři je totiž museli vyzkoušet těsně po půlnoci na nás dvou - mně a Maru. Urputně a hystericky jsem se bránila a bylo to úplně zbytečné. Nebylo o co stát celý ty roky, už to vím.
.pinterest
James Arthur - Impossible
Místo mrznutí na Libušíně jsem šla mrznout na zahájení sezony. Ozkoušela jsem svoji novou kápi /dobře, v Čechách se nenosily, dobře, příště už to bude správně/, nový plášť, jen boty jsem nechala doma /musím je nakrémovat!/. Měla jsem kliku, že jsem byla hned na prvním stanovišti, byť s někým cizím, a když přišel déšť a kroupy, už dávno jsem měla volno a seděla jsem pod přístřeškem. Chtěla jsem si zalíst a učit se, ale moje vyhlídnuté místo mi zmoklo, a tak jsem se vydala za Hancul a Skřetem, kteří byli pro změnu jako poslední razítko. Před druhou jsme utekly do průvodu a pak domů. Hladoví a zmrzlí.
 Michalovi jsem to čepici stihla ušít tak, aby mi nezmrnul na Libušíně a aby tam mohl dělat parádu. Vzhledem k tomu, jak mě vychvaluje, nosí ji a že si dal zakázku na ještě jednu ale tentokrát bez kožešiny /díky bohům/, tak se mi nejspíš povedla a je spokojený.
Mezi tím mi přistála zakázka na kostým pro Pepu. To už je jiná výzva.
Začala jsem točit double stuff. Potřebuju něco novýho, přestože v poikách se můžu stále zlepšovat /když ty tyče jsou snazší/. Z nouze jsem s tím už i vystupovala - chyběl nám Kloboučník a asi minuta do konce písničky.
Milky Chance - Running
Řeknu vám, že ta diplomka byla boj. Od podzimu jsem si nadávala, že jsem nezačala dřív a prázdniny proflákala místo psaní. Pak jsem měla týden v čudu počítač /modrá obrazovka smrti uprostřed psaní eseje na praxi, super/. Dobře, dopsala jsem to - nejprve jsem si myslela, že to bude mít sotva sedmdesát stránek a nakonec se z toho vylouplo celých jednaosmdesát /jo, to je těch cca 13 stránek zdrojů/. I s přílohami z toho byla náramná bichle :) No jo, ale pak jsem to taky tři dny nahrávala do systému - nejdřív to nechtělo přijmout text, pak to mělo problém s přílohou. Pořád mi to hlásilo, že to není dostupné, nebo že mám špatný formát, neplatné číslo, chyba ve validaci a kdesi cosi. Věřte mi nebo ne, viděla jsem se vyražená po pěti celkem úspěšných letech z výšky - nestihla odevzdat DP, nechala si to na poslední chvíli a systém to prostě nevzal /i když formát byl samozřejmě správně a velikost byla desetkrát menší než maximální/.
A pak jsem měla poprvé v životě zaracha - 14 dní jsem teď nebyla na tréninku, neviděla Kloboučníka a Květáka, nenechala se od Pepína zlechtat. Trpím. Ale stálo to za to. Nelituju!
Seděla jsem u počítače a přemýšlela, jestli se neodhlásím - vždycky jsem si myslela, že na státnice to budu umět na 101 %. Ale prostě jsem to neudělala. 23. května byl den D, 5 let a jeden den po maturitě /ale taky úterý/. Necítila jsem se na to, ale snažila jsme si vnutit jedinou myšlenku - dáš to!
Olivka šla na řadu jako 7. z 9 lidí. Z některých členů komise jsem nebyla úplně nadšená, ale to si prostě nevyberete. Vytáhla jsme si 22 - na první pohled to úplně šťastná ruka nebyla. Na ten druhý, teď po státnicích, to asi nemohlo být lepší.
Necelou hodinu jsem ještě čekala na výsledky. I když jsem věděla, že jsem nikde výrazně nemlčela, začínal hlodat hlásek, že ta technola nebyla úplně ok. No gnozka taky ne. No a... jsem tak seděla na té lavici a říkala si, že ty nervy znovu zažít... ty jo, to bych fakt nechtěla. Ale co s tím teď jako udělám?
Před půl jednou si nás pan docent zavolal zpátky na vyhlášení. Celá naše dívčí parta napochodovala dovnitř, členové komise stáli u okna a mírně se usmívali. A pak pan předseda vyhlásil, že jsme všechny uspěly ne hůř než za 2. Byla jsem z toho celá na měkko, když nám s mírným úsměvem a upřímným stiskem všichni přítomní gratulovali.
Ještě to celé dotáhnout do konce a příští týden obhájit a budu spokojená.
O dalších plánech a snech vám budu vyprávět, až budu mít ukončené vysokoškolské vzdělání.
.mějte se krásně a nevzdávejte se, stojí to za to
.páá

pátek 28. dubna 2017

mikrosvět_VIII_o přáních


chtěla bych se ti schoulit v náručí. choulit se a plakat, že se bojím, že to nezvládnu. 
chtěla bych od tebe slyšet, že zvládnu. že všechno bude dobré.
chtěla bych, abys mi složil hlavu do klína a vyprávěl mi o všem možném. abychom spolu plánovali ohňovku a cesty po bitvách.
chtěla bych jet s tebou sama v autě. zaparkovat u vás před domem a zase váhat a nakonec si nechat miliontou příležitost protéct mezi prsty.
chtěla bych se s tebou přetahovat o jeden spacák nebo deku. nebo jeden polštář. ten ale dostaneš ty, to je jasné.
chtěla bych, abys mě do toho společného spacáku zachumlal až po uši, aby mi nebyla zima.
chtěla bych, abys mi znova vynadal, že všechno všem vykecám. jsem už taková - introvert, co jednou za čas vyklopí určitým osobám o sobě vše.
chtěla bych znovu slyšet: "Padáš!", balancovat na hraně nafukovačky a při tom vědět, že mě spadnou nenecháš.
chtěla bych ti dovolit věci, který bych nikomu jinému nepovolila...
chtěla bych tě na prvního máje zatáhnout pod rozkvetlý strom.
chtěla bych ti navěky rezervovat místo u mě ve stanu.
chtěla bych, abys mě chytil za ruku a nepustil.
chtěla bych to mít už všechno za sebou. všechno váhání a rozhodování. a škola. ta hlavně.

.silvestrovská
chtěla bych dokonale umět všech 25x6 otázek.
chtěla bych mít schválenou diplomku.
chtěla bych vyjít ze školy s úžasným pocitem zvládnutých státnic. a o týden později s pocitem hotové obhajoby.
chtěla bych si jít pro diplom.
chtěla bych si zařídit vlastní byt.
chtěla bych cestovat s Lae.
chtěla bych mít v pokoji uklizeno.
chtěla bych vlastní auto.
chtěla bych práci, která mě bude bavit. a kolektiv, který se bude mít navzájem rád.
chtěla bych, aby na mě rodina byla hrdá.
chtěla bych, aby se na mě nikdy nezapomnělo...


pondělí 27. března 2017

o jaru

The Lumineers - Stubborn Love It´s better to feel pain than nothing at all...
Pět let života řečených ve dvou hodinách. O čekání na happy-end.
Danča mi napsala, jestli se nepůjdu projít. Fajn, půjdu, kam?
Když jsme došly do cíle, přišla další otázka.
Jak daleko je M. S.?
Asi dost.
Půjdeme? Mně se ta diplomka tak nechce psát.
V sedm jsme se podívaly, jak rozsvěcí osvětlení Pantheonu. A došlo nám, že to nejhorší máme před sebou: vyškrábat se z údolí zpátky nahoru, k hradu a ještě o kus dál. A tak jsme začátkem jara začaly hezky zostra a ušly pomalu 20 km. Na jede zátah, za 4 hodiny. V osm večer jsme se usadily na Kovárně a daly si pivo. Zasloužené.
The Lumineers - Sleep On The Floor ´Cause if we don´t leave this town, we might never make it out...
Den na to jsme se viděly opět. První tradiční setkání /to loňské bylo netradiční/. Tradičně na Rohozci. Na to, že máme pomalu třetinu života za sebou, vypadáme pořád stejně. Stále se vypráví historky, u kterých se válíte po stole smíchy. A neuvěřitelné historky, které píše sám život. To nevymyslíš, fakt ne.
Vypili jsme si svoje tři řezané a šli domů.
Bylo to super. Tak nějak víc super než vloni.
The Lumineers - Angela But you held your course to some distant war in the corners of your mind...
A co bylo mezi tímhle a posledním zápiskem?
Konec praxe-poslední zkouška-pokus o dopsání diplomky.
Definitivní pocity z praxe jsou: ale jo, dobrý. Nevěřím si, i když s tím musím začít. Mám domluvené místo, ale všemu budu věřit až budu mít v ruce smlouvu /a diplom, bez něj to nejde/.
A o zbylých dvou pojmech si obrázek udělejte sami. Zkouška byla stejně mizerná jako spousta před tím. A diplomka je prostě diplomka.
A ples. Spousta příprav, nervů v kýblu kvůli pár hodinám slávy.
The Lumineers - Cleopatra ...late for this, late fot that, late for the love of my life...
Plesem nám jaksi začala opět sezona. V pátek míříme na Noc s Andersenem a pak si zatočit na základku /o mých vedlejších úmyslech pomlčím/.
Chci /do háje se skromností/ na Libušín, Úštěk, Přívory, Bílou horu. Frýdlant nechávám ve hvězdách, i když i tam moc chci /při čekání na další termín za dva roky si ukoušu prsty/.
Jen tam nebude nikdo známý...
Tak se seznámíte s někým novým.
Jak seznámíte, snad seznámíme?
Já a s někým se seznamovat? Ne...
Tě seznámím...
Chci si ušít nový kostým na třicítku - ten bitevní. Chtěla bych k tomu boty, ale Olivka a nakupování bot na šerm...
A ze všeho nejdřív ušiju tu čepici pro Květáka. Protože jsem to slíbila.
Držte mi pěsti, ať to vyjde.
.mějte se dokonale
.páá

pátek 6. ledna 2017

mikrosvět_VII_vesmíry

Pevně věřím, že v nějakém jiném vesmíru se už dávno vodíme za ručičku a máme naplánovaný společný život, bydlení, dítě, všechno...
A hned vedle toho může být vesmír, kde jsme se už dávno poslali do háje.
(Pak jsou taky Vesmíry, kde se neznáme, kde nestuduji tuhle školu, kde jsem vůbec nezačala se šermem, kde jsme si s bratránkem zatančila na maturťáku waltz, kde je všechno jinak... a taky ten, kde čtyřiadvacetiletá Olivka vůbec neexistuje, páč v osmi letech spadla na dovolené s mámou pod vlak. Nebo ji prostě někdy později přejelo auto.)
.pinterest
Zatímco v tomhle vesmíru se jen občas, jakoby náhodně chytneme za ruku pod stolem /i když nepochybuju, že všichni vidí účel v tom, že si sedám vedle něj... on tam taky je, ten účel/. V tomhle vesmíru už šest let nikdo nic nechápe. Nikdo, včetně nás.
xXx
Jsou chvíle, kdy si člověk prostě musí začít připadat dost nepatřičně. Když se začnou vdávat vaše spolužačky, když ty samé mají dítě. Ještě horší to je, když s tím začnou lidi ještě mladší než jste vy sami. Nejpodivnější to začne být ve chvíli, kdy zjistíte, že lidi nežijí věčně a co smrt vlastně znamená. Když začnou umírat lidi vám blízcí, rodiče spolužáků, spolužáci...
V tomhle mém ne-vždy-úplně-přívětivém vesmíru mi umřel spolužák z výšky. Ne kamarád, spolužák. Známý. Rozhodně ne někdo, kdo mě neznal, naopak - s úsměvem jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Fascinoval mě jeho zápal pro školu už v prváku a přestože se mu zpočátku moc nedařilo, nedal se odradit a vzít si to nadšení, obdivovala jsem, jak umí francouzsky a skvěle anglicky /jasně, právě s ním jsem byla ve trojici v ústní části svojí UNICERTové zkoušky/, rozplývala jsem se nad obrázky jeho nového mazlíčka - fretky.
A teď umřel.
Je to takový divný pocit. Takový, že ještě čekáte, že ten člověk vás chytne za rameno a řekne, že to byl jen vtip a on tu je stále. Nebo vám to prostě napíše. Zatímco něco jiného ve vás ví, že je to pravda. Je to prostě divný. Smutný.