Bůh vidí boha v tobě!

Zase je tu období, kdy nám táhne do bytu zima mizernými okny a mě to nutí přemýšlet, čí náruč by mě zahřála nejlíp.
David Koller - Lehká
Rád bych totiž uskutečnil popohádkový tour de bear. Zakončený v R. na motorestu... prej teambuildingová akce. haha. prostě jsme nestavěli team, ale spíš si navzájem motali hlavu.

Měla bych světu vysvětlit pár omylů.
Ne, nic spolu nemáme.

.Petr Pan... protože nechci dospět

Ne, netrápím se. Celá ta záležitost mezi námi Dvěma mě už prostě jen baví. Po těch letech /6 let bez 21 měsíců/. Už dávno tu nejsou motýlci v břiše, ale když si můžu vybrat, tak raději tancuju s Ním. A když jsme měli spolu vějíře, taky jsem se tetelila blahem. Nebo když zkoušíme partner poi. A vážně se ráda dívám, jak šermuje. A v neděli, po prohraném Bang! /kdy mě-pomocníka zastřelil On-pomocník/, jsem se domů vracela na stříbrném obláčku.

Ne, není to celé jenom Jeho chyba. Já mu to bojkotuju v lehce podnapilém stavu, on mě za střízliva. Myslím, že jsme si kvit. 

David Koller - Čas nejde vzít zpátky
Zabředla jsem do neskutečnýho stereotypu, že kolikrát ani nevím, co za den v týdnu je.
S koncem roku čím dál více přemýšlím, co dál, co bude po státnicích. Touha po dalším studiu mě už zase přešla /to víte, zima/, a tak si házím korunou, kde chci pracovat: řetězec, soukromá nebo nemocniční? Já totiž vážně nevím.
S tím úzce souvisí moje chuť vylétnout z rodného hnízda a vytvořit vlastní. Kde to vůbec bude? Nestálo by za to zvednout kotvy a odplout někam dál než za humna, někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mne? Poslední dobou zjišťuji, že to jediné, co mě tady drží je otřepaná fráze, že to tady mám prostě ráda.
Už šestý rok děláme novou ohňovku, a je to jako každý rok stejný. Vlastně horší. Z kvarteta KaTePeHa tam pravidelně bývám jen já a to se pak vějíře dávají těžko dohromady. Na poiky tam sice mívám kluky, ale ti raději šermují /co se divím, že/. Asi se dám na samostudium tyčí /double staff/ a budu točit doma na posteli, jinde není dost prostoru /jen pozor na lustr!/.
David Koller - Žádný city
Měla jsem to nechat bez odpovědi, ale co už...
Měsíc se neuvidíme. Ideální čas to hodit za hlavu a zapomenout /jako bych se o to letos už několikrát nepokusila/. Nevíte, jak se vypíná u některých lidí mod "Ten Pravý"?

Jsem snůška svých vlastních morálních lží.

.páá

třicítkově

Jsem za poslední dobu přeplněná dokonalými a zcela jistě záviděníhodnými zážitky. Mrzutosti všedních dnů jsem zapomněla.

Počasí na Bílou horu bylo zlé. Sice se neochladilo, ale od našeho příjezdu v pátek večer pršelo, střídavě i lilo a to je prostě mrzuté. A to, abych vám pravdu řekla, jsme od nás odjížděli ještě za relativně hezkého počasí, kdy jsem se pomalu za svoje gumovky na nohách styděla. O dvě hodiny později jsem nelitovala a prakticky jsem je sundala jen na nejnutnější dobu v čase vystoupení.

.Bílá hora (Artus Bohemia)

Granadiers march /a kdybyste věděli, jaká to je pecka naživo!/

V sobotu ráno jsem svůj spacák znechuceně vytáhla z kaluže, co zabírala asi čtvrtinu stanu, odhodila stranou a rozhodla, že pod tím fakt spát už nebudu. Aneb jak snadno a bez výčitek rozhodnout, kam se bude směřovat večer, že...

Cestou na Mělník lilo. Jako hodně moc. Navíc nám odešel nejprve jeden stěrač, druhý se vzápětí nenechal zahanbit, a tak jsem se jen ze zadního sedadla modlila, aby se v cestě neobjevila nečekaná překážka a my v pořádku dorazili k nejbližší pumpě, kde bylo plánované opravení nedostatků.
Vyprávění o vinobraní nebude dlouhé: počasí se celkem vybralo, scénka i tance vyšly, fotky jsem na svůj foťák taky ukořistila, a tak jsme mohli snad kolem třetí být už na cestě zpět do Prahy. Jízda rychlostí pomalu připomínala let, ale na rozdíl od Kloboučníka jsem se v ohrožení života ani necítila. V Matičce stověžaté jsem se opět kochala, neb jsme to vzali přes centrum. Bitvu jsem už samozřejmě nestihli, a tak jsem si prošla stánky a čekali jsme na příjezd K+Z. K večeru opět začalo pršet a myslím, že lilo až do rána. Zabalila jsem to brzo a omluvila si to tak, že jsme toho na sobotu moc nenaspali /ve skutečnosti jsem jen litovala, že jsem nešla s Květákem a Pepínem k Němcům - za rok tam musím! to si opráším i němčinu a budu zase šprechtit, jak za starých časů - kapitolu Im Büro myslím s klidem vynechám, nezdá se to býti ideálním konverzačním tématem na bitevní podvečer/
 V neděli ráno chvíli svítilo i slunce. Dalo nám to jistou naději na lepší počasí - netrvalo ale dlouho, slunce se schovalo opět za mraky a na začátku bitvy nám dokonce pršelo. Velice vzácnou a milou návštěvou nám byl Kocour s Holubičkou. Pak už přišla Lída, odvelela si nás k Němcům a bylo. Celý den jsem nevěděla, jestli jít do bitvy, nejít, nakonec jsem šla - neměli by markytánku, vypadalo by to blbě, že.
Bitva byla úžasný zážitek. Poslouchat německý rozkazy, jít do rytmu píšťalky a bubnu... prostě to bylo kouzelné. Naši kluci padli těsně před diváky, dost daleko od své vodonošky, a tak jsem napojila jen naše německé bratry ve zbrani a pak už jen sledovala zbytek bitvy. A pak jsme odjeli a já zůstala plná dojmů a v uších mi hrála ta melodie na píšťalku.

.Historické taneční soiré

 Ed Sheeran - Autumn Leaves
Dostala jsem náhle chuť se vnutit a jít do hospody. A tak jsem se zeptala. Dostala jsem odpověď, o níž nemohu vyloženě říct, že bych ji čekala, i když mě nepřekvapila. Poslal mi toho svého oblíbeného nerozhodného zajíce. Byl to z mé strany blbý nápad.
Pepíno je už pár let velmi zaujatý historickými tanci, takže žádná novinka. Objevil taneční akci na hradě Houska, a tak jsme začali spřádat plány. Nakonec jsme jeli ve dvou párech - Pepa a jeho sestra /kterou jsme na tance využili už na Mělníku/, já a Květák. Cesta tam stála za to - Květák se mě snažil rozmluvit, vytkl mi, že jsem nebyla na motíku /o mém dotazu samozřejmě věděl, páč onen dotázaný je taky pěkná kecka/, trošku jsme bloudili, ale na pátou jsme přeci jen dorazili a o speciální prohlídku hradu jsme nepřišli. Některé taneční páry jsem poznávala ať už z loňskho plesu Alla Danza, nebo z fotek a vidět naživo třeba Páva Lučištníka, jehož fotkami se velice ráda přehrabuji, byl fakt zážitek. Z tanců mi byly známé jen bránly a to ještě pasivně, zbytek byl nový a to vůbec nebylo na škodu. Domů jsme se vraceli naprosto nadšení.
Historické taneční soiré na hradě Houska /hledejte!/
Dva měsíce praxe mám za sebou. Potkala jsem tam dvě čerstvé absolventky - od nich to vyprávění o státnicích nevypadalo jako brnkačka. Ale nic není nemožné. A navíc jinou možnost než to dát nemám :)
Dojíždím do našeho krajského města - nově, od pondělí. Čekám, kdy přijde ta radost, že se zase pohybuji ve velkém, civilizovaném městě. Zatím se jen kochám pohledem na radnici, když jdu z nemocnice dolů /to víte, žijem v kopcích/. Ale obávám se o svoje finance - asi jsem právě mentálně dospěla do toho věku, kdy je člověk schopný utratit celé svoje kapesné během jednoho dne za oblečení a boty.

Myslím, že už vím, jak to je - nemám ráda, když není dlouho světlo, nemám ráda zimu a /světe div se po těch letech/ ten sychravý podzim, který teď nastal. Ono když se v tom půl hodiny plahočíte domů od busu, není to nic příjemného.

někdy nevím, nakolik jsou moje představy jen zašoupnutými vzpomínkami a nakolik potenciální budoucností.
někdy /asi tak 3-4x do týdne/ bych potřebovala, aby mě někdo zvedl z gauče, vykoupal mě a uložil do postele. no tak, chlapi, kde vás mám?

.mějte se krásně

.páá

Ještě jedno léto prosím!

Léto je v tahu. Zase.

Začal nový týden a já zase likviduji vše jedlé a chutné na mém stole. Super.

PAF byl super. Spousta inspirace, krásné ohňovky. A zamilovaná Štěpánka.
Pozdravení o týden později jsme si, pevně doufám, všichni užili. V pátek jsem se po dlouhé době spálila, místy věci nevyšly, jak jsme chtěli, ale efekt to udělalo.
Sobotní bitva měla být velkolepá. Kluci si dali dost záležet s kulisami, Pepíno vymyslel zajímavý scénář. Jen lidí přišlo málo.

.protože dámy na fotkách většinou chybí

Bylo vedro, já chtěla nějaké hezké fotky na net, a tak padl návrh jít se vycachtat do necek. Krásně jsme se všichni zúčastnění zmáchali a s holkama jsme pak hledaly oběti, které bychom mohly láskyplně obejmout. Zahráli jsme si roztahováka, pilo se, kecalo. Byly vidět krásně hvězdy a to Olivka neodolala a šla se po oba večery kochat.
A den na to jsme vyrazili na jez.
Na Přívory jsme neodjela. Šla jsem s Lae na Zrní.Byl to kouzelný zážitek jako vždy. Ti kluci se prostě neomrzí.
A tenhle víkend byl ve znamení svateb.

A teď hurá na Mělník a na Bílou horu. Po letech a s chutí, takže je naprosto jasné, že se nebude opakovat to nádherné počasí z loňska, ale že bude typicky "bílendově" - chladné noci, bláto, dešťové přeháňky.

Čekají mě poslední tři týdny v T. a pak se na 2 měsíce přemístím do našeho krajského města. Těším se na změnu /a taky na to, jak přijdu o další iluze o svém oboru/.

Většina článků končí ještě dřív, než vůbec začnu psát. Buď jsem zestárla a dospěla, nebo je ze mě ještě větší introvert. /hlasuji pro druhou možnost/

.mějte se krásně

.páá

foto: P. Hanyšová (nebo ten co měl zrovna volné ruce)

_kolej

Že to není první /a ani poslední/ blogový článek na tohle téma? No a co?!

1. nepoužívat kliku u dveří. chápu, že některé už bez třísknutí nezavřete, ale to vážně nervy drásající /hoší než ty houkačky pod okny, ale ty jinou možnost než dělat kravál, nemají/
2. tahat židle po zemi. /a tahání kufru je taky lahůdka - naštěstí to není každý den několikrát jako ta židle/
3. když se někdo koupe/sprchuje, je zcela normální nechat dokořán dveře na chodbu, že. 
4. a větrat v koupelně, když je někdo ve sprše je taky ok. Obzvláště v zimě.
5. vrazit do dveří. sice po zaklepání. bez vyzvání.
6. kouřit z okna. nejlépe v jedenáct večer, když vaši sousedi chtějí si vyvětrat před spaním a v tom ČISTÉM a čerstvém vzduchu pěkně usnout a spát. fakt nevím, ve kterém vesmíru je tohle normální.
7. nemýt po sobě nádobí. ta obložená kuchyňka neumytými hrnci a pánvičkami je fakt něco. /a ten smrádek.../
8. na večerní session před vaším pokojem nejsou vaši sousedé zvědaví. obzvláště obtěžující to je v případě, že všechny zúčastněné mají pokoj samy pro sebe.
9. mít na pokoji psa. klidně i víc. co na tom, že je to v kolejním řádu zakázané (přespávání cizích lidí je taky zakázané a řekněte, kdo si tam takhle někoho aspoň jednou nepropašoval). hlavně je tam nechávejte hodně samotné, ať kňučí, vyjí a štěkají. /edit: nakonec jsme vypátraly, že šlo o psy v soukromém bytu o dvě patra níž. moc to ovšem nemění na tom, že jsem pár holek s celkem velkými psisky viděly procházet přes recepci a nikdo jim v tom nebránil/
10. dělat ve dvě ráno palačinky. bylo by to v pohodě do té doby, než svého kolegu pošlete nazpět do pokoje pro mouku a pak na celou chodbu za ním řvete: "Ještě mlíko!" (fotit se na ledničce asi taky není úplně v pohodě, ale nebylo to tolik hlučné)
11. nemyslete si, že když neslyšíte svoje sousedy, že jsou stěny tak silné, že nejste slyšet ani vy. i opak může být pravdou /a povětšinou je/

Pointa toho je, že mi to vlastně chybí. I když jsem se nemohla dočkat na návrat domů, do našeho 2+1, byla spousta zdánlivých samozřejmostí, které byly fajn. 

• předně tam v kuchyni tekla teplá voda hned /neznamenalo to odtočit 4 l studené vody a až pak v trubkách narazit na teplou/ - ono já bych neměla problém si po sobě mýt to nádobí, kdybych to tak měla i doma.
• nákupy. je otrava vymyslet jídelníček na celý týden, ale zase člověk do toho obchodu ŠEL. doma nadiktuje, co by si přál a možná mu to někdo koupí (třeba sehnat sojové mléko jedné konkrétní značka v T. je dost obtížné) - chybí mi to přehrabování se v ovoci, abych si vybrala to nejlepší /z nejhoršího/.
• hospodařila jsem si sama - měla jsem svůj rytmus, svoje zvyky, nikdo mi to toho nekecal /nikdo o nich krom spolubydly ani nevěděl/
• ...

Sečteno a potvrzeno už chvílemi šílím z domácího prostředí.

Boha jeho, jak mohou někteří žít klidně do 40 se svými rodiči, to nepochopím! :)

Milovat znamená promíjet. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Indie folk - February 2016 /jo, to jsem si ještě naivně myslela, že věci se budou mít jinak/
Ne, já nejsem poloplná ani poloprázdná. Jsem přeplněná tisícem slov, které měly být vyřčeny při sto a jedné příležitosti.
Léto, přesně dle očekávání, ubírá se úplně jiným, nečekaným směrem.
Z Úštěku sešlo, když odpadly oba dva odvozy /je to hezké, že mám řidičák, ale bez toho auta mi to tehdá bylo na nic/. Co hůř, pár hodin na to jsem zjistila, že náhradní plán mi taky nevyjde /ačkoliv Lae v pátek nakonec i mohla, ale to už Olivka jaksi nestíhala nezbytné přípravy pro pobyt mezi lidmi/, a tak jsem začala podezřívat nebesa, že se mi snaží cosi nehezkého naznačit. O co jim šlo, dodnes nechápu.
Nejhorší na tom všem vlastně bylo to, že nakonec nevyšel ani nouzový náhradní plán náhradního plánu /pivovarské slavnosti/. Nakonec jsem skončila s Kepu na dvou pivech v nejbližší přijatelné hospodě. Bylo krásně a nechtělo se nám sedět doma.
Zuzana Navarová - Čert ví proč /ty boty, co má lucifer na začátku!/
Ó vy valdštejnské noci!
V jednu ráno jsme při světle dvou pochodniček hráli roztahováka. O palec nikdo nepřišel. A Richard je nepřekonatelný.
Ve tři jsme to s Hancul zabalily. O nějakou tu čtvrthodinu později jsme byly probrány, když se k nám do stanu /a mezi nás dvě/ vmáčkli kluci. prý že holky hezky hřejou...
Dny byly dost podobné těm, co už jsme tam zažili. okukovali jsme dvě svatby, obsluhovala jsem jak hudbu, tak mluvené slovo, pekly se placky. V sobotu navečer naši ve velkém odjeli a SHŠ RTM zůstalo na hradě snad ani ne v reprezentativním vzorku. učili jsme kestřanské naši oblíbenou hru a myslím, že jsme si to užili. Před půlnocí už mnoho bdělých nezůstalo, a tak Olivka vyrazila na rozjímací pochůzku. Dřepla jsem si na schody na terase, civěla na kapli a na hvězdy a přemýšlela. Bylo mi strašně krásně, přestože Ten jeden se sebral a odjel /ačkoliv ještě na chvíli vzplála naděje na Jeho návrat/. A tak jsem zase jednou dospěla ke změně názorů.
Po návratu ke klukům jsem si lehla na lavici a jen je poslouchala, o čem se baví. Richard mi půjčil pod hlavu polštář... a o hodinu později mě budil, abych šla spát do stanu.
Šárka Rezková - Borůvková
Zcela zásadní je ovšem to, že jsem už druhý týden na svojí půlroční praxi. Je to zcela logické vyústění mých studií, nicméně před těmi několika lety, když jsem neužitečně proflákala svoje nejdelší prázdniny v životě, by mě prostě nenapadlo, že se tu octnu. Víte jak, jdete na školu, cizí lidi, cizí prostředí, jiný systém. Všichni straší a vy si stále myslíte, že to nemůže být tak zlé. de facto bylo. A najednou si to kráčíte do lékárny: "Tak já jsem tady na tu praxi."
Zahájila jsem proces ztrácení iluzí o svém budoucím povolání. Iluzi toho, že něco umím jsem zahodila už dávno.

Navzdory věčně pesimistickému nádechu mých článků se mám skvěle. I kdybych se skvěle neměla, tak bych se tak měla. Jsem introvert, dokáži v sobě spoustu věcí krásně uzamknout. A nezapomenout. a někdy se trochu ztrácím v tom, které pocity jsou ty skutečné...
Na Valdštejn jsem upekla svůj první koláč. Měl mraky drobenky, přišel mi děsně rozmáčený od těch švestek, ale mě chutnal. A snědl se. A teta chválila, takže jsem spokojená.

Že plány jsou jedna věc a realita úplně jiná, jsem pochopila, když jsme neodjeli na piráty. Vlastně to celé začalo, když jsem odřekla Libušín. Někde to hlodalo a prokousalo se to až tak daleko, že jsem ochotná zříct se koncertu Zrní ve prospěch Přívor. Prostě to srdce táhne někam jinam.
a Frýdlant, zdá se, bude víkend před mými státnicemi. to se mi taky nelíbí.

.páá

foto: Valdštejn 2016

Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká. (Seneca)

Nejdůležitější je mít náhradní plán...
Bran - Trois matelots du port de Brest
Tak si tak chvílemi hraju na superženu.
První týden volna jsem celkem proflákala - jestli zaslouženě, nechám na laskavém posudku čtenáře. Odpoledne jsme se vždycky sbalila a odjela do T. na tance. Bylo to super jako všechny předešlé roky, opět se objevila i teta Jarča, která vůbec nebyla o rok napřed, neb co jsem vyrozumněla, vloni byla tou dobou taky mimo T. Lae mi opět dělala krásného pána, vše jsem si zopakovala a potvrdila si, že jsem vážně celkem pohybově nenadaná. Ale to mě nemůže připravit o radost z pohybu!
Na další červnové vystoupení bylo podobné počasí, jako týden před tím, ovšem nálada mezi lidmi byla trochu jinde. Ale navzdory jistým nemilým nedorozuměním a dešti, který provázel šermířskou a střeleckou část programu, bylo obecenstvo prý spokojeno a to nás jistě těší. S jistými výčitkami svědomí vůči neúčasti Hancul jsem se vydala poté ještě šaškovat na jakýsi statek na svatbu. Nějakou chvíli poté jsme ještě seděli s pivem u garáží na témže místě a naprosto chápala, jak se cítí Péťa, jakožto řidič. Cestou zpět téměř půlnoční tmou tmoucí jsem jela připoutaná jedním pásem s Kloboučníkem /jeho nápad, ne můj/.
Bran - Le corsaire
V pondělí jsem upekla /ano, Olivka umí i něco málo upéct!/ a posekala zahradu /neb mě to prostě baví... víc než hrabání/. Pak už jsem jen prosila hvězdy, co ještě spaly, aby měla Hancul aspoň čtvrt hodiny zpoždění. K mojí radosti se opozdila o celou hodinu, a tak jsem stihla vše, co jsem chtěla, a i tak jsme na hrad dorazili dobrou hodinu před ostatními.
A noční procházky potemnělým hradem na vyhlídku jsou prostě nej...
V úterý ráno nás návštěvou poctila Štěpa. Shlédla první vystoupení a pak pokračovala se svým doprovodem dál.
Pekly se placky, třikrát jsem četla text /na vypravěče mě před nějakou tou dobou pasovali kluci a nedbali při tom mých protestů, že neumím vyslovovat správně hlásku ř/ a celé to nějak uteklo. Podivovali jsme se tomu množství lidí, kteří přišli. Nejlepší ovšem bylo, když se po večerním koncertu Tucteta brány hradu zavřely a my zůstali sami. Jedlo se a pilo, poslouchali jsme Mansona a bylo to fajn. Kloboučník si přinesl práci a dodělával věci z kroužků; po ostatních chtěl, aby mu je nastříhali /zvládla jsem jednu pružinu, pak mě to přestalo bavit/. Olivka po něm pro změnu chtěla, aby jí věnoval trošku své pozornosti, abychom se mohli naučit něco nového s poikami. A dočkala se!
Když jsme se po hodině, možná dvou /možná i více? ne, to zase ne/ a procházce nočním hradem vrátili ke zbytku, zapnul znovu počítač a další část noci jsme si zpívali písničky od Kryla a Nohavici. Vypili jsme společně víno a lambrusco /jasně, taky tomu předcházelo pivo u nás obou, u mě to jedno, na které jsme se nechala pozvat, když jsem mu šla pro to jeho do stánku/. V jednu jsme šli spát.
Popravdě řečeno nemám ráda ta rána, kdy se vybatolím z jiného stanu, než bych měla /než jak já cítím, že bych měla/. No nic.
Ochladilo se. Lidí už nepřišlo tolik jako den před tím. Třikrát Pražská zemská hotovost vyhnala lapky z hradu a pak už jsme šli balit. Šlo nám to mimořádně rychle od ruky, a tak jsme už v pět mohly s Hancul odjet.  Řeknu vám, že mi to přišlo, jako by vůbec žádné dva dny nebyly; uteklo to moc rychle.
Ale ještě tu je jedna šance letošní léto zažít Valdštejn!
Bran - L´artilleur
Lae onehdá nadhodila, že bychom mohly někdy zajet do Lodžie na nějaký ten koncert. Nadšeně jsem se toho chytila, neb to byl jeden z mých dávných snů. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat a my hned v pátek vyrazily. Výběr jsem nechala na Lae a její ruka nezklamala. Počasí vydrželo do té doby, než jsme za sebou zabouchly dveře od auta a pak nám část zpáteční cesty lilo. Nevadí, i tak to bylo super.
A teď si musím dořešit víkend. Protože je sice super, že po nedělní cestě z tréninku domů mám spoluobyvatele stanu /hádejte koho, to neuhodnete/, ale pořád se nemám jak dostat tam a eventuálně zpět.
A náhradní plán? Tarafuki v Lodžii. A pak jedna velká sebelítost /a žárlivost, ale o tom jindy/. Ale to nebude co? no potřeba :)

Ztratilo to kouzlo, když to vědí všichni. A co jsem čekala?

.mějte se krásně, moji mílí

.páá

.bez obrázku v textu bych to nebyla já

Studovat Karlovku je jako jízda trabantem. Historická pecka. Z venku jsi za frajera, jakmile vlezeš dovnitř, tak zjistíš, že v podstatě nic nefunguje. Žádnej hit. Ať žije Karel a eduroam na kolejích obzvlášť. (Jíťa)

Moji milí, krásní, inteligentní a všeobecně dokonalí čtenáři, 

Olivka dneska skočila čtvrťák.

Jelen, Jana Kirschner - Co bylo dál?

Mám znovu opakovat, jak povznášející pocit to je? I když v současné situaci mám spíš dojem, že je to ještě nějaký dozvuk nedělního tréninku /dvou malinovek a cesty domů s Kloboučníkem/. Nebo vyhlídka na sobotní vystoupení a nedělní trénink, týden na to dtto a přes svátky na Valdštejně.

Naivně jsem si myslela, že to půjde zařídit tak, aby vše vypadalo skoro stejně jako v prváku, jen to vše dopadlo tak nějak lépe. Nepovedlo se. Ne tak úplně.

• Když jsem se tak jednou v průběhu semestru dívala z okna, najednou mi přišlo, že historie se opakuje. Přišla jsem se kdovíproč jako v prváku. Snad někde zavanula nějaká vůně, na nervy zadrnkal známý strach, či jsem prostě jen ucítila to známé chvění v srdci. Nevím, kde se to vzalo, každopádně tam někde vznikla ta myšlenka, že bych se mohla pokusit naklonit hvězdy na svoji stranu.
• Celkem pracně jsem v HK sehnala naprosto umělé, ale bílé podkolenky. To bylo, když nám s Hancul hrozilo, že na nás navléknou černomodré a kyrysy a půjdeme do průvodu. Nakonec se na místě ukázalo, že Pepa nevyzvednul zbylé kostýmy, a tak jsme prostě jen dovezly ohňovku na námko a další nekonečné desítky minut jsme s holkama čekaly až ten andersenovský průvod zasadí nový strom Pohádkovník a dorazí za námi. Vystoupení se vydařilo a ve výsledku nás snad bavilo víc než to na základce, kam jsme již tradičně upláceni pizzou vyrazili.

Jo, život po (farmako)logii už nikdy nebude stejný.

Nezmaři - Bodláky ve vlasech /písnička loňského léta... oni ji totiž často pouštěli na CountryRadiu/

• Celý rok si říkám, že pojedu na Libušín. Že to prostě nějak dám, dvě zkoušky, co to je, to musím dát. Nedala, nejela. Vymluvila jsem se na to, že ten víkend se mi určitě bude už konečně chtít učit /nechtělo, nechtělo se mi ani v době, kdy jsem fakt musela kvůli zápočtu z péče a technoly a blížícím se zkouškám/. A ve výsledku jsem zase tolik nelitovala - VŠICHNI rozhodně nejeli a pak taky bylo fakt ošklivo.
• "A vy už jste ti loupežníci?" - "Ne, to jste nás nepoznali, vždyť to je obr Dárb!" Tak co, nechcete taky razítko? Jo, to vám byla sranda. Stanoviště pod námi byl Kloboučník, coby postilion, a na pomoc tam byla Hancul, nad námi na mostě Bílá paní. Když byl zavelen ústup do kempu a Kráca nás vyhodil u auta, zjistila má drahá Hancul, že klíče jsou zcela bezpečně zamčené v autě na sedačce. Prošli jsme se v průvodu a zcela mrtvé se odebraly domů. Loupežníci byli až předposlední postavičky na cestě pohádkovým lesem a zůstali tam ještě hodinu po nás - to jen tak mimochodem.
• Zatímco po zahájení sezony jsem si myslela, že v noci orazítkuju i zeď a vůbec vše, co neuteče, na Boreckých skalách šlo o rozum. Letos jsme měli za úkol pro děti vytvořit Jasněnku a létajícího ševce. Do žádné role jsem se nehrnula a počkala si, co zbude - vyplatilo se. Tržiště, kde jsem prodávala svoje "šááátečky - kráááječky", bylo hned ze začátku trasy, celé to bylo náročné snad jen na hlasivky a rozum, protože věřte mi, že jsem po hodině nevěděla co říkám. Procházeli kolem strážní - naši kluci - a ptali se po Jasněnce a to bylo tak vše, co se tam dělo. V batohu jsem s sebou měla otázky na zápočet z technoly, ale samozřejmě že jsem je nevytáhla /jen na zastávce, když jsem čekala na odvoz TAM/; mnohem lepší zábavou bylo pletení. Ve čtyři jsme to zabalili, napakovali Krácovi do auta vydali jsme se do cíle za odměnou - buřtem a pivem. S Pepínem a Kloboučníkem jsme to vzali lesem, ale pohádky už byly dávno rozuteklé. Po dvou pivech jsme zahájili naši tour-de-pub /na konci jsme od Kloboučníka dostali za odměnu lízátko!/ - na další zastávce jsem odvolala svůj odvoz, protože bylo jasné, že se nic nenaučím /a domů se mi sakra nechtělo!/. Poslední úsek cesty byl taky zážitek sám pro sebe - nechali jsme se dovést v káře, co vozí balony, byli jsme všici v kostýmech. Prostě my.

Wild Rivers - Already Gone

• Tréninky jsou akční, protože nic nemáme /jsme neměli/ a máme mít vystoupení. V mezičase točíme a zkoušíme partner poi a děsně mě to baví. A K a Kloboučníka zdá se taky a to je super /partner poi bez partnera je prostě na nic, že/. A taky se zase vracím s debilním úsměvem na rtech.
• A pak už vlastně bylo zkouškový. Zase všechny ty DVĚ haluz zkoušky, kdy si vytáhnete, co vůbec nechcete a odcházíte s kredity v kapse. Tak jsem to pěkně prosím měla celý rok. A díky tomu mám taky nejlepší průměr za celé 4 roky studia na výšce /krásných 1,5, no jasně, pochlub se/.
• Jednou z posledních možných podobností, jak napodobit prvák byly pivní slavnosti. Samosebou jsem tam chtěla jít: pivo, hudba /Odháněl, který tam stejně nebyl/ a pak ta Osoba, bez které tam jít nemělo smysl a která nešla, nestíhala. A tak jsem vysedávala nad technolou, v půl dvanácté při poslechu ohňostroje jsem si odříkala ty věty, co jsem chtěla použít na blog, a říkala jsem si, jak je to celý děsně směšný. Neděle mi to vynahradila, to jsem se vznášela na obláčku :)
• A Polná mi taky nevyjde. Zase. Tak třeba za rok.

A teď tu sedím, datluji a klíží se mi už pár hodin oči. Jsem upečená. Se spolužáky jsme zašli na poslední oběd, na zmrzlinu a pak jsme se rozprchli. 

Zítra se zbavím ledničky /částečně, páč pořád ještě není prodaná/, možná odevzdám pokoj a pofrčím večerním vlakem domů. Nejásám. Když mně teta se strejdou odstěhovali nejobjemnější a nejtěžší věci domů autem, došlo mi, že je to definitivní. Není kam utéct.

Léto začíná nabírat na obrátkách. Počínaje dneškem. Zkusím zase irské tance, pojedem na piráty, obsadíme hrad. Bude to super. Dočkala jsem se prázdnin, hurá!

A víte vy co? Je to vlastně dobře, že to není stejné, jako v prváku. Byla by to nuda.

.mějte se krásně

.páá

foto: já vím, že tohle se nedělá a tak dále, sáhodlouhé povídání o autorských právech. prostě to na mě vyskočilo na facebooku. tak. a pak taky The Awkward Yeti.

tele-foto-graficky

"Tak co, ořechy nebo ryby?"

"No mák prostě!"

Mám za sebou jednu zkoušku, dva pohádkový lesy, jedny motýlky v břiše, které spolu s jistými pochybnostmi a lítostí stále trvají.
Jake Etheridge - You Found Me First
Venku je konečně léto. Slunce, teplo. sucho.
Užívám si poslední dny na kolejích. Spolubydla je už měsíc odstěhovaná, a tak si tu živořím po svém. Už ne na dlouho.
Čtyři roky v HK utekly jako voda. Stejně jako čtyři roky na střední.
Jsme staří mazáci, co za rok státnicují. /Už není nejmenších pochyb o tom, že to fakt bude za rok./ Pak roztáhnem křídla a poletíme.

Že prý nám to spolu sluší...

Teď technola a diplomka. To půjde. Musí.

.jeden deštivý den. a můj deštník.

.atmosféra posledního litERÁRního večera.

mikrosvět_VI_těšení

Těším se...

...na tréninky. zpravidla na každý, páč s klukama je prostě kotel srandy :)
...na prázniny /čtěte laskavě: až bude mít zkoušky hotové/. to je jasný.
...na Básníky, na houslistu.
...až naházím poslední hloupost do cestovní tašky, zamknu za sebou naposledy svůj kolejní pokoj a odevzdám uklízečce klíče.
...na nějakou vydařenou bitvu.
...na Pepínovu píšťalku, sezení u ohně a zpívání nestárnoucích písniček.
...na pobývání ve stanu s jednou zcela konkrétní osobou :)
...na letní déšť, který budu pozorovat ze dveří naší chaty /tam ten blízký les vždycky tak krásně zpívá/.
...až mámě k narozeninám upeču ten nejbáječnější čokoládový dort s fůrou nejčokoládovějšího krému na světě.
...až s mámou budu letos péct cukroví.
...na Vánoce, které nestrávím v pokojíčku nad učením, ale s rodiči, u pohádek. a s knížkou.
...až dopíšu diplomku.
...až vyjdu ze školy po hotových státnicích. soudím, že to bude stejně úžasně podivný a neuvěřitelný pocit jako letos po klinice.
...až v Karolinu řeknu svoje spongeo et polliceor.
...až poprvé otevřu dveře svého nového domova a dýchne na mě konečně závan dospělosti.
...až budu mít víc volného času na všechny ty svoje (staro)nové záliby.
...až budu tetičkou. přiznejme si, k tomu abych byla mámou, mi mnoho věcí schází, ale tohle by se mohlo /a mělo!/ vyplnit.
...až zase někdo vyloví z kapsy kapesní hodinky. ách!
...až si zase někde dám masalu.
...až zase budeme s mámou u nějakého hokeje stát u televize, protože prostě ten puk nevidíme.
...až zvednu jednou v noci hlavu a nad sebou budu mít celou Mléčnou dráhu jako na dlani.
...na východ slunce. nějaký ten nezapomenutelný, prosím!
...na západ slunce. hory, moře, pláž, nebo naše kopce, to je jedno. hlavně když tam bude to správné chvění v srdci /ehm, žádné palpitace a extrasystoly samozřejmě nemyslím!/

...

...na vášnivé a romantické obětí na prvního máje kdesi pod rozkvetlým stromem - jsem ráda, že to nemusí být třešeň /jednou to prostě vyjít musí!/

...

...až dorazí ten princ na bílém koni a vysvobodí mě z té mojí nedobytné pevnosti postavené ze směsi ostýchavosti, strachu, nekomunikativnosti a nedůvěry v lidi i samu sebe, místy omítnutou nesnesitelnou protivností. a vážně to bude princ? nestačil by jen On? 

mikrosvět_V_autocenzura

"Tak T., kdybys mohla, šla bys do toho znova?" /Další pokus mě rozmluvit u oběda./
"Stejní lidé, stejný studijní plány?" A stejná naivita a nevědomost?
"Třeba..."
"Ee... nevím."
...
"Taky tě tak zkazil život na koleji?"
"..." rozpačitý úsměv. Žiju čtvrtým rokem na koleji a život na koleji se mě netýká. Bydlím na konci chodby, ale tvářím se, že existují jen naše dveře. Naprosto stejně pro mě nejsou všechni ti milenci, co odpoledne přijdou na něčí pokoj a ráno s taškou na zádech odchází do školy. Závidím.
Zkazili se jen ti, co se chtěli nechat zkazit. Ale moje bariéry uvnitř mi to nedovolí.
David Koller - Gypsy Love
Střízlivim. Jen mě netrápila intoxikace alkoholem. /Kolikrát tu ještě tenhle pocit bude, než se to zase někam hne?/
"No tak ti tam najdeme chlapa!" Proč odmítá ty, co mě znají?
Umím si krásně protiřečit. Kdesi hluboko v sobě jsem pohřbila jeden Pocit. A teď se v mezičasech ozývá a volá o pomoc. O realizaci. Kušuj!
"To jsem takhle jednou po kámošce chtěl... ale ona se chtěla jít před tím projít a dát si vodnici, ale to já ne, já chtěl jen přijít a pak zase odejít."
Ne, tohle moje morální pravidla nedovolí. A navíc... když už, tak se nemíním s nikým dělit.
Kryštof - Ty a já
Celá zákeřnost je v tom, že se všichni tváří, jak nic nedělají. A Olivka tomu věří. Ve skutečnosti se po večerech drtí SPC. A já se podívám do materiálů a polovinu z toho mi hlava vyhodnotí jako pitomost nehodnou učení.
Co jsem se naučila včera, dneska, za minulý týden?
Panikař!
...
Jak začít psát diplomku?
...
Holky se nemění. Za to některé svoje spolužáky jsem nepoznala. Šestnáct let po první třídě. A osm od devítky.
Jo, Zuzi, nemusíš mi říkat jaké to je, když si tvoje pleť myslí, že ti je stále krásných čtrnáct let.
Stejně jediný. co vás na srazech zajímá, je, kdo je vdaný/ženatý, kdo už má děti, kde kdo žije, co dělá /a pod tím kolik vydělává, páč to bychom nebyli Češi, pokud by nás tohle nezajímalo/. Děti a svatby, co jiného.
Ghostfire - The Last Steampunk Waltz
Kde skončím? Tam kde najdu práci. Ale kde ji budu chtít hledat?
Od Jičína až po Frýdlant jsem prostě doma. Kopce, skály, lesy, hrady, města, zámky, vesnice a osady. Nerada bych to tu opouštěla. Ale kdo mi řekne, kam mám jít, když rodiče už to právo pomalu ale jistě ztrácí?

Slušné vychování ženy spočívá v tom, že bude raději trpět, než aby se vnucovala. (Richard Dehmel)

To jsem celá já, pěkně prosím, ten nadpis...
A nebyli jste tu už vloni? Mně to přijde, že jsem některé z vás už viděla... /Prostě vypadáme všichni stejně, po třech a půl letech na téhle škole stejně sežvýkaní./
Hlásím, že jsem zkouškové přežila. Jen mi protentokrát skončilo až první den letňáku. Za to úspěšně, s nejlepším průměrem, co jsem za zimák kdy měla. Jen ta pitomá kontrola mi to pokazila /sis to pokazila sama, netvař se ukřivděně.../
S Lae a Klárou jsme zašly na naše čtvrťáky. Chtě nechtě na mně a násladně i holky skočila nostalgická nálady, kdy jsme vzpomínaly, jak jsme tam před 4 lety křepčily se svojí třídou. Potkaly jsme tam pár našich spolužáků, či spíše spolužaček. Pozdravily jsme našeho bývalého třídního a konstatovaly, že naši učitelé vypadají více méně úplně stejně. Dobře, samozřejmě.
Jo, a taky jsem vyhrála 30 kg mouky v hlavní tombole. Máma zajásala.
Den na to jsme zašli na Rohozec. Jako všichni. Jako já, Hancul, LK, Santa /který to mmch dal dohromady/ a DK. Srandy kopec. Měla jsem strach, že všichni budeme tak trochu někde jinde, ale plynule jsme navázali konverzaci, jakobychom nikdy ani nepřestali. A za okny padal sníh. Hodně sněhu.
The Stranglers - Golden Brown
S Nikuš jsme konečně vyrazily po těch letech na víno. Foto nevzniklo. Tedy vzniklo, konstatovaly jsme, že tam vypadáme fakt strašně a že se to nedá publikovat. Jo jo, po pěti týdnech nervů se nám nemůže nikdo divit. Ale ji hřeje láska :)
Povím vám, že lepší spolubydlící jsem si nikdy nemohla přát.
Chtěla jsem na začátek semestru narvat setkání se Štěpou a Ravenem, což se mi povedlo. Oboje bylo příjemné. Oběma jsem si postěžovala, co všechno mě... irituje. /V zásadě to byla tatáž věc./
Měli jsme skupinovku. Byla fajn do té doby, než se nás tam sešla kupa a zcela klasicky a dle odhadů jsme se rozdělili do přesně očekávaných skupinek. Nicméně návštěvou nás poctily naše spolužačky, co přerušovaly a jsou teď o rok níž. Už jsem chtěla o půlnoci odcházet, lehce znuděná a nevýznamně opilá, když šla ta partička lidí, ve které se spíše pohybuji, hrát šipky. A tak jsem v jedné ze tří her naprosto překvapivě na celé čáře vyhrála a hned tu násladující naprosto projela. Štěstí začátečníka, i to se stává.
A musím se pochlubit, že jsem spolubydlu česala na medický ples. A vydrželo jí to na hlavě i druhý den. Byl to příjemný relax od toho mého nicnedělání, dobře zaplacený skvělou čokoládou, kterou jsem už stihla skoro celou zlikvidovat. Aspoň mě nebude tak dlouho lákat :)
Sto zvířat - Nikdy nic nebylo 
Poslední Literární večer jsem si nemohla nechat ujít. Už jen proto, že bylo avizované, že dorazí i Lae. Dorazila, i když o dost později, než sama plánovala. Nevadí. Opít jsme se stihly i tak :) Všude kolem spousta pěkných kluků, s jedním z nich jsem po zavíračce měla společnou cestu na kolej. Během těch deseti minut jsme zjistila, že je to krajan a že studuje na UHK. Víc jsme nestihli. Dokonce ani jménem jsem si nebyla jistá. Ale co už.
To je ale zajímavé, jakmile se dostane do jeho blízkosti, začnou se jí podlamovat kolena! /Jistě, Pepíno uhodil hřebík na hlavičku!/
A tak se čas dokodrcal až k nejvýznamnější kulturní události jara. Po celých dlouhých podzimních týdnech radostného očekávání a velice krátkých zimních týdnech plné "už aby to bylo za mnou" to bylo přede dveřmi. Opět jsem byla nařčena, že se příšerně stěhuju /svůj malý spacák mám v HK, moje šaty jsou prostě děsně objemné a táhla jsem s sebou několik variant kostýmu na uv, páč jsme nebyli 100% domluvení, asi tak/, nabraly jsme Kloboučníka a hurá do skolovny. Všechno jsme si šlápli /opravdu jsme vše stihli/, s klukama jsme si v tělocvičně stihli i zaházet mičudama... jen jsem se převlékala zase celkem na poslední chvíli. Neva, vše se stihlo, lidi přišli, tleskali a to je hlavní. Viditelné fiasko to nebylo.
S Ravenem jsme si zatančili o celý jeden tanec víc než vloni, koníčka jsme křepčila se Skřetem. Jako vzorné děvče jsem moc nepila - pivo mi nějak nechutnalo. S Kloboučníkem a jeho lidmi, včetně jeho bratránka, který se mi líbil v tanečních, jsem si dala medovinu. Btw. ten jeho bratránek vypadá stejně jako před těmi 8 lety v tanečních. Ostatně já taky - mám mastnou pleť /se všemi následky/ a červené vlasy. No a pak jsem místo Káči skončila v šatně. Nejprve s Kloboučníkem, který zcela logicky využil příležitosti a odešel se bavit s lidmi, pak s Ravenem, který mi dělal společnost až do konce. Předposlední kabát, který jsem vydala, patřil výše zmíněnému bratránkovi, prohodili jsme pár zdvořilostních frází a já si konečně mohla jít uklízet. Kdyby bylo co pořádně. V pět jsme došli do naší obvyklé noclehárny a do půl šesté jsem kecala s Pepínem. /V jednom má ten hoch pravdu - já se s nikým moc nebavím./
Marilyn Manson - If I Was Your Vampire /I love you.. so much you must kill me now.../
S Ravenem máme v plánu jít do divadla na Tři mušketýry. V dubnu.
A začátkem září vyměním už dost stereotypní zážitek z Přívor za Básníky ticha. Zrní si totiž ujít znovu nenechám! /protože 2. dubna prostě nemůžu, škoda no/
Na losech jsem o Vánocích vyhrála nejméně z nás tří doma. To musí něco znamenat, to jinak prostě nejde...
Pohrávám si s myšlenkou Libušína /protože když vidím spolužáky, jak se ještě stíhají trápit s nehotovými zkouškami, tak si říkám, že jsem vlastně děsně v pohodě a vše stíhám... ehm, no jasně, diplomka/... jenže... lešení, komín. Asi to nebude tak úplně dobrý nápad.
Ale Bílou si vymluvit nenechám. Přes léto začnu pracovat na novém kostýmu a bude /pokud stihnu v krátkém čase udělat tu literární rešerši k tomu, abych si mohla být na 90 % jistá správností svého konání/.
A pak chci taky číst. A péct, A vyrábět. A cvičit a plavat. A někam jet. Na pár dní zvednout kotvy.
Dělej si menší cíle... nejprve ty 4 kredity z Rizik.

.mějte se jarně krásně.

.páá

Chceš-li mnoho získat musíš se umět mnohého vzdát. (Ladislav Rusek)

Silné a sebevědomé osobnosti prý nelpí tolik na minulosti. 

Schovanky - Hříbě s rolničkou

Během toho týdne, kdy přišla opravdová zima a sníh /pamatuju den, kdy jsem šla ve 4 odpo vyhazovat ven, a když přijela v šest máma domů, nebylo to vůbec znát; jen to byl, ehm, vážně jen jeden den/, jsem zoufale chodila od okna k oknu a vzpomínala. Představovala jsem si, jak krásné by byly takovéhle Vánoce, jak dříve bývalo tolik sněhu na Silvestra a vůbec jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem jako malý capart byla každý víkend u babičky o dobrých 300 metrů nad mořem výš, kde v dobách mého dětství běžně bývalo přes metr sněhu. Když člověk vylezl ven a za hodinu se domů vrátil celý rozmáchaný a musel si nechat nad kamny usušit i kalhotky.

Byla jsem ze všeho co mě ve škole čeká, tak strašně zoufalá, že jsem se tam už nechtěla vrátit. Nikdy. Jen představa, že bych někomu musela někdy říct, že jsem se v půlce čtvrťáku vybodla na školu, mě děsila natolik, že jsem i přes veškerý odpor první neděli nového roku nasedla na vlak a nechala se odvést.

Petr Spálený - Hráč

V hlavě mi problikávala upozornění. Řvala na mě milionem vykřičníků. Logie, bez logie nebude klinika, bez kliniky péče, bez péče praxe a bez praxe se mi pomalu před očima rozpouštěl sen o státnicích příští rok v květnu. 

Ale klid, nádech, výdech. Ono to vyjde, jednou.

Prostě panikařím. Prostě zimní zkouškový, co byste čekali za ty roky.

S klidem si teď sedím nad kontrolou a doufám, že ta a veterina mi nevymlátí zuby z úsměvu. Páč to jsou poslední dvě zkoušky, co mi v tuhle chvíli zbývají.

Neil Finn - Song of the Lonely Mountains

Tréninky jsou zase super, páč se něco dělá. Protože se tancuje, protože zase tancuju s Kloboučníkem a děláme voloviny. Loupem po sobě (ne)významně očima v rámci toho, že přeci k tanci tohle jiskření patří. Ale já neumím hrát.

Dalším parťákem na voloviny je samozřejmě Pepíno, který se mě snaží vyděsit. A minulou neděli se mu to celkem dařilo. Hodně.

A jako každý rok nám schází půlnoční vystoupení. Myslíte, že si na něj uděláme během těch zbylých 5 tréninků čas?

.dušičky

.první mrazíky v HK ještě někdy v listopadu.

.jedna z posledních vycházek vyšla takhle krásně na podzim.