neděle 16. srpna 2015

Ve městě se tomu říká krásné počasí. Na venkově sucho. (Valeriu Butulescu)

Je libo pečenou Olivku?

Konečně přišel déšť a smyl ten prach z cest, co mne už několik dní škrábal v krku.
Nesnáším vedra. Ideálně má být dle mého kolem pětadvaceti, ale přes třicet /či dokonce pětatřicet/ to jít vážně nemá. Tělo mi pak stávkuje, permanentně vysílá chybové hlášky hlášky v podobě JESTLI SE OKAMŽITĚ NEPOSADÍŠ A NEOCHLADÍŠ, ŠVIHNU S TEBOU NEMILOSRDNĚ NA ZEM. Což není vyhovující stav, když v době, kdy se na slunci vůbec člověk pohybovat nemá, pobíháte po rajoně nebo minimálně sedíte v autě a řítíte se do další vesnice. Kupodivu jsem se nějak aklimatizovala, nekolabovala a přetrpěla to. I s kůží se mi stalo něco podivného, neboť je opálená, ale už nevykazuje známky spálení, ani když jsem líná se namazat krémem. Nejspíš už to nemá cenu hlásit poškození.
.Craving-dealer
Čímž jsem asi vyčerpala to nejdůležitější z uplynulých několika týdnů.
Perseidy jsem jako každý rok neviděla, protože bylo zataženo a v období kolem nemám nikoho, s kým bych mohla po nocích bloumat /ha, ani bych nemohla, když potřebuji druhý den ráno vstát/. O krásné letní grilovačky u nás na chatě přicházím, neboť jsou pokaždé naplánované, když musím večer pryč. Naposledy kvůli vystoupení za Městem pohádek. Řídila jsem, abyste jako věděli. Bylo by to lepší, kdyby mi do toho K tolik nevěcně nekecala /P věcné poznámky byly fajn/. Ale vem to čert, cesta se zvládla, vystoupení bylo pěkné, lidi tleskali a to jako hodně /podobně jako u nás doma, a to je co říct/, jen domů jsem se přihasila kolem půl dvanácté. Žádná zábava ve vedlejší vesnici, žádný dýchánek, zalehla jsem do postele. Konec. Tečka.

O co všechno ještě přicházím?

Někdy za hlavu házím všechny svoje plány. Pak je ale zase vytahuji. A sním. Nic z toho se nestane.
Jsem samotář. Přesně takový, co mu budou vždycky skřípat zuby, když je moc dlouho sám. Co potřebuje přítomnost lidí, poslouchat jejich příběhy. Co potřebuje doteky. Co po večerech brečí, že po něm neštěkne ani pes. Vlastně nejsem tak úplně samotář. Ale co mi zbývá?

LK je tetičkou. Od mladší ségry /jinak to ani nejde, když je nejstarší ze tří sourozenců/.
Je mi třiadvacet /skoro/ a nemám nic. Někdy se to hodí, mít někoho, kdo vám pomůže se rozhodnout, kam dál, když vaše fantazie vás zavádějí tu tam, pak zase jinam. Chtěla jsem si přes prázdniny rozmyslet, kde budu dělat praxi za rok. Myslíte, že jsem došla k nějakému závěru?

Z otevřeného okna na mne dýchá studený noční vzduch, ochlazený deštěm a bouřkou. Dneska už by se zase to přídavné živočišné teplo hodilo, co myslíte?

P.S. Nepotřebuji číst žádná klišé, že na každého někde někdo čeká. Já vím, že je to pravda. Jen se taky nemusíme nikdy potkat, protože nevytáhnu paty z domu. Protože vysedávat po kavárnách samotná mne prostě nebaví. Sorry.

7 komentářů:

  1. Co se týče toho samotářství tak to máme dosti podobné. Vážně mi přišlo jako bych to psala já.
    Taky tohle léto přicházím o veškeré plány a zábavu, a nemám to kompenzováno ani tím, že bych si na brigádě trošku vydělala.

    OdpovědětVymazat
  2. Já si myslím, že jsem taky samotář a můj největší problém je, že si často myslím, že je na tom něco špatného a že bych s tím jako měla něco dělat. Což je určitě blbost!:-D Lae

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to je problém celé naší společnosti, co nám podsouvá, že všichni musíme žít nějaký "kolektivní" život, každou pitomost někde vytroubit do světa. Že nechodit každý pátek, sobotu ven je úplně out. A že být introvert je mnohem, mnohem horší než mít křivý nos či jinou neovlivnitelnou vadu na kráse. Prostě nás nikdo nechápe :)

      Vymazat
  3. Víš, za pár měsíců mi bude 25. Nemám nic. Sice mám vedle sebe kluka, kterýho miluju, ale tím to hasne. Někdy prostě závidím lidem, co mají v tomhle věku byt, psa a hypotéku (dobře, hypotéku jim nezávidím). Ale oni jsou ukotvení, vědí přesně, kam patří. Já ne, můžu patřit kamkoliv a to mě děsí. A pak se zase vzpamatuju a říkám si, že to je přece úžasný. Můžu být kýmkoliv. Mám před sebou celý život a je to jenom na mně. A pak mě to zase děsí... :D

    Jinak můj společenský život se omezuje výhradně na školu. Protože do ní denně dojíždím a pak jedu přes celé město ještě u nás domů, tak prostě nehrozí, že bych po škole někam zašla. Takže... kdy jsem naposledy byla na nějaké párty? V prváku na výšce, díky tomu, že jsme celej ročník měli povinný týdenní literární kurz v Račím údolí. Pecka :D

    Někdy je to těžký, ale myslím si, že to zvládneme :) ty, já, ostatní. Jsme ve zvláštní době, máme zvláštní možnosti a je to jenom na nás :) drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla bych svůj život brát tak, že je to to nejlepší, co mne mohlo potkat. Přesně tak jak to je, nechtít nic měnit. Ale to bych nesměla porovnávat a hledat chyby. Jsem pako prostě :D

      Vymazat
  4. Už když přicházíme na svět, je nám dána jedna velmi silná vazba k člověku. Nejsme tedy samotářští, protože k tomu jsme naprogramováni už odmalička. Vidím v tom spíše otázku hledání sebe sama, což nám tento chaosem ovládnutý svět komplikuje, když nám předkládá širokou paletu různých rolí, které musíme zastávat, a které si navíc občas odporují. Během zastávání spousty rolí máme zvládat najít sebe sama.... dosti obtížné....
    Podle C. G. Junga jsme vytvořením našeho vědomí byli vytrženi z kontinua přírody a vesmíru a vznikly tak miliardy světů, kdy každý má ten svůj - to je důvod, proč tolik toužíme po najítí drahé druhé polovičky, abychom aspoň na chvilku a slabě (ať je to sebesilnější láska) pocítili, jaké to je, být součástí, jednoty. Takže nejsme samotářští, jen zoufalí a rezignující. Proto říkám, hledejte dál, mějte oči otevřené a hlavně otevřenou mysl a srdce :-).

    S pozdravem

    Chorá Mysl

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za zprávu. Myslím, že tvá předposlední věta mne zcela vystihuje, i když se někdy tvářím, že je to jinak. Dík.

      Vymazat