Ve městě se tomu říká krásné počasí. Na venkově sucho. (Valeriu Butulescu)

Je libo pečenou Olivku?

Konečně přišel déšť a smyl ten prach z cest, co mne už několik dní škrábal v krku.
Nesnáším vedra. Ideálně má být dle mého kolem pětadvaceti, ale přes třicet /či dokonce pětatřicet/ to jít vážně nemá. Tělo mi pak stávkuje, permanentně vysílá chybové hlášky hlášky v podobě JESTLI SE OKAMŽITĚ NEPOSADÍŠ A NEOCHLADÍŠ, ŠVIHNU S TEBOU NEMILOSRDNĚ NA ZEM. Což není vyhovující stav, když v době, kdy se na slunci vůbec člověk pohybovat nemá, pobíháte po rajoně nebo minimálně sedíte v autě a řítíte se do další vesnice. Kupodivu jsem se nějak aklimatizovala, nekolabovala a přetrpěla to. I s kůží se mi stalo něco podivného, neboť je opálená, ale už nevykazuje známky spálení, ani když jsem líná se namazat krémem. Nejspíš už to nemá cenu hlásit poškození.

.Craving-dealer

Čímž jsem asi vyčerpala to nejdůležitější z uplynulých několika týdnů.
Perseidy jsem jako každý rok neviděla, protože bylo zataženo a v období kolem nemám nikoho, s kým bych mohla po nocích bloumat /ha, ani bych nemohla, když potřebuji druhý den ráno vstát/. O krásné letní grilovačky u nás na chatě přicházím, neboť jsou pokaždé naplánované, když musím večer pryč. Naposledy kvůli vystoupení za Městem pohádek. Řídila jsem, abyste jako věděli. Bylo by to lepší, kdyby mi do toho K tolik nevěcně nekecala /P věcné poznámky byly fajn/. Ale vem to čert, cesta se zvládla, vystoupení bylo pěkné, lidi tleskali a to jako hodně /podobně jako u nás doma, a to je co říct/, jen domů jsem se přihasila kolem půl dvanácté. Žádná zábava ve vedlejší vesnici, žádný dýchánek, zalehla jsem do postele. Konec. Tečka.

O co všechno ještě přicházím?

Někdy za hlavu házím všechny svoje plány. Pak je ale zase vytahuji. A sním. Nic z toho se nestane.
Jsem samotář. Přesně takový, co mu budou vždycky skřípat zuby, když je moc dlouho sám. Co potřebuje přítomnost lidí, poslouchat jejich příběhy. Co potřebuje doteky. Co po večerech brečí, že po něm neštěkne ani pes. Vlastně nejsem tak úplně samotář. Ale co mi zbývá?

LK je tetičkou. Od mladší ségry /jinak to ani nejde, když je nejstarší ze tří sourozenců/.
Je mi třiadvacet /skoro/ a nemám nic. Někdy se to hodí, mít někoho, kdo vám pomůže se rozhodnout, kam dál, když vaše fantazie vás zavádějí tu tam, pak zase jinam. Chtěla jsem si přes prázdniny rozmyslet, kde budu dělat praxi za rok. Myslíte, že jsem došla k nějakému závěru?

Z otevřeného okna na mne dýchá studený noční vzduch, ochlazený deštěm a bouřkou. Dneska už by se zase to přídavné živočišné teplo hodilo, co myslíte?

P.S. Nepotřebuji číst žádná klišé, že na každého někde někdo čeká. Já vím, že je to pravda. Jen se taky nemusíme nikdy potkat, protože nevytáhnu paty z domu. Protože vysedávat po kavárnách samotná mne prostě nebaví. Sorry.

mikrosvět_III

Nebudu mít televizi. Společnost mi budou dělat hlasy jdoucí z mého retro rádia, kde přehraju desky, CD i kazety. A novinky si najdu na netu.

Mám malý 3+1. Kuchyňka je malá, jídelní stůl skládací. Je zde okno. S chodbou je propojena pultíkem. Něco jako barový, jen tam chybí ty stoličky.

Chodba je vymalovaná na bílo. A místy černé kočky. Tu se nějaká meje, jiná číhá, další spí, čtvrtá jde a tak dále. Není dlouhá, spojuje nejdůležitější místnosti... vlastně všechny.

Chloubou obývacího pokoje je retro rádio. A pohodlná pohovka. Na velké stěně za ní je něco krásného namalované. Balkonovými dveřmi se mohu protáhnout ven, kde živoří několik bylinek. Pod oknem v teploučku mé domácnosti předvádí své kousky pískomil.

V ložnici je umístěná postel, co je pro jednoho moc velká a pro dva pomalu spíš malá. Špatně se na ni shání prostěradlo, na jeden a půl postele. Ale jeden nikdy neví, kdy se mu letiště bude hodit. Šatní skříň praská ve švech.

Poslední místností je vytoužená pracovna. Šicí stroj, prostorný stůl, spousta krámů. Rozešité šaty, které stejně nebudu mít kam nosit. A nástěnka všeho co bylo, je a bude. A postel. Co kdyby náhodou přišla návštěva.

nebo jinak...

Poslední místností je ložnice kamaráda. Spolubydlícího. Je prostá - jednoduchá postel, skříň, knihovna, stůl a počítač. A uklizeno. Ne, vážně jsme jen kamarádi. Ne, nespíme spolu. Jestli jsme divní? Aspoň jeden z nás?

nebo jinak...

Jedinou mou společnost nevytváří retro rádio, drby z FB a pískomil, ale moje druhé, lepší já umístěné v těle opačného pohlaví. Skvěle si rozumíme.

V ložnici je umístěná postel, na kterou se špatně shání prostěradlo. Jeden a půl postele, na kterou jsme dva pomalu asi moc, ale my se k sobě velice rádi tulíme. Živočišné teplo, šetříme za vytápění. Šatní skříň praská ve švech.

Poslední místností je vytoužená pracovna. Šicí stroj, prostorný stůl, spousta krámů. Rozešité šaty, které stejně nebudu mít kam nosit. A nástěnka všeho co bylo, je a bude. A postel. Co kdybychom náhodou měli dítě.

kdo ví co jednou bude?