To si takhle tvrdnete v HK přes víkend. Samozřejmě se pilně učíte na zápočet, když tu náhle v poledne zaslechnete Kabáty, aniž byste museli zalézat do skříně. Víte vy, co z toho nakonec vylezlo? Jejich večerní koncert pod "lízátky". Kabáti z první ruky, jako bych tam byla. Super, lepší zpestření zkouškovýho být nemohlo.
Ale to už je pěkně dávno... /Nepoužívám já tuhle frázi nějak často?/
 |
| .pirátské lodě nějakou tu minutku před večerní bitvou |
Nastoupila jsem na brigádu a... mám před sebou ještě 4 týdny /čti: půlku už mám za sebou/. Letos to frčí. Dokonce poslední dny končíme i brzo, ve dvě jsem doma /juhů, počkej si do prvního, to se změní/.
Ale taky mne zaplavila vlna pesimismu. To před sebou vidíte celý dva měsíce ztrávený tím, že píglujete od jednoho zapadákova k druhýmu a vozíte... blbosti. Kdyby to byly krásné čumkarty z blízka i daleka, rozkošné líbesbrífy, dobře balíky, každý si musí udělat radost, rekomanda, povinnosti jsou povinnosti. Časopisy. Ale letáky, katalogy oblečení snad každý měsíc, obálky, o kterých prostě víte že obsahují reklamu od zahradní techniky až po úžasné půjčky, mne prostě nebaví. Ale co naplat, něco "nás" živit musí.
Před sebou dva měsíce /dobře, osm týdnů/ vstávání před pátou, zatímco facebook /zdroj všeho zla/ vás začíná zaplavovat natěšenými statusy na společné dovolené. Kdesi. A hádejte, co závidím víc - stálého partnera nebo tu dovču? /Dokonce jsem tou dobou sepsala pár bodů, jak strávit ideální prázdniny. Poslední v životě./
My Mad Love Song Collection /tak na tomhle jsem, dámy a pánové, přežila zbytek zkouškovýho. That Man je stejně nejlepší!/
V jakési euforii či naivitě jsem zahlásila, že pojedu na Úštěk. Pepíno totiž dal na výběr pouze ANO x NE a Olivka tam potřebovala ASI JO. Ozval se mi, kvůli cestě, a já zjistila, že se počet účastníků z našich řad vlastně vůbec nerozšířil. Snažila jsem se najít logické, proč ne, přestože srdce, rozum a všechno bylo pro. A přesně v tomhle okamžiku Pepíno zjistil, že Pavel je vlastně holka. Nechápal. Já zpětně taky ne. V čase, kdy jsem měla už dávno naplánovaný spánek, mi volal ještě piclý Kloboučník, kvůli stanu, tyči a ohňovce, co se plánuje na konec srpna. Pojedu, zahlásila jsem nakonec ve čtvrtek a vylovila ze skříně kostým.
Bylo horko, v autě jsme se naštěstí ale neroztekli a dorazili na místo. Ani jsme nebloudili. Postavili jsme stany /pěkně daleko od sebe/, do stanu jsem si naparkovala Kloboučníka a byla jsem v tom vedru neskutečně líná se převléknout do dobového. Naprosto stěžejní bylo objevení stánku, kde točí Svijany. A to byl náš páteční plán. Spát jsme šli celkem dost veselí a celkem dost brzo /alespoň osazenstvo mého stanu/.
 |
| .dostala jsem kytku, pila naše pivo... prostě nejlepší dovolená! |
Probudilo mě světlo, v šest jsem se poprvé vyhrabala ze stanu a venku bylo božské ticho a klid. Hladina jezera Chmelař byla klidná a hladká jako zrcadlo a já neodolala jít si v něm vymáchat aspoň nohy. Bylo už zase náramné teplo - tou dobou jsem tam neviděna pobíhala jen ve spodničce a pletené vestě. Když jsem se vyhrabala ze stanu podruhé, byli už na místě Lužický a já se sháněla po někom od nás, neb se mi kluci zase někam rozutekli. Po písku i mezi stánky po asfaltu jsme pobíhali bosí a stan jsem měla plný písku. Dílem taky proto, že mě Kluboučník v pátek večer vyválel na pláži. Několikrát. V kapsách jsem měla fůru písku a peněženku a telefon, o který jsem pak přišla, páč mi ho můj drahý spoluobyvatel stanu někam schoval. Lovila jsem z kalhot hrsti písku a házela je po něm, všemu se smála... no prostě já. A zbytek jsem vyklepala na jeho půlku stanu /třeba peněženku/. Na protest. Nepovedený.
Bitvu jsem sledovala ze stínu a hledala naše kluky, jestli ještě žijí /obrazně i normálně/. A doufala, že to někdo nafotí :) Bitvy byly netradičně tři, čas mezitím jsme si zkracovali lelkováním, procházkami po rozžhaveném písku, jídlem, pitím malinovky, okukováním vystoupení Vlčka, Ambrósie a Jagabab, stavěním chrámu Svaté Nohy a samozřejmě taky roztahovákem /především, když klesla konečně teplota, asi tak o půl stupně/. Večerní bitva moc nevynikla, ale vem to čert. Pilo se, jedlo, hrálo na píšťalky /Pepíno se snažil naučit Kloboučníka Dva havrany/... Cipísek /ehm, Pepíno/ sháněl kilo cukru, ale pro hrášek už naštěstí nešel. Spát se šlo, ehm, až k ránu. To vás už vůbec nemůže překvapit.
 |
| .v neděli ve čtvrt na pět ráno |
Probudil mne vedle mne balící se Kloboučník. Pak jsem si tedy taky sbalila, kluci mi složili stan, naložili jsme fáro a za paní doktorkou /v podání Míši, tedy Hrůzy, teda vlastně Petry/, Lídou, jsme se nechali dovést k jedné skvělé hospodě na oběd. A tam to všechno skončilo. Kluci mne vyložili doma, a jen co odjeli, chtěla jsem se vrátit. Písek mám v kabelce do teď.
Tréninky nemáme. Ale blíží se nám vystoupení, a tak jsme se včera slezli u K+Z. Vyzvedla jsem si Kloboučníka a ten se převtělil na navigaci a dovedl mne /vlastně nás/ na místo určení. Dělal krávoviny, ale vějíře jsme nějak nakonec vymysleli. Je to prča. Domů se mi nechtělo, co doma, že, když druhý den zase musím do práce, a tak jsem to ještě na "chvíli" zakempila s K+Z u Kloboučníka. Jako řidič jsem ucucávala kolu a na plné čáře prohrála v Carcassonne /prohry stále blbě nesu/. Ani se neptejte, v kolik jsem dorazila domů... bez zabijácké baterky, s plnýma rukama /čti: vějíře, batoh, vypadlé pití, klíče jedny i druhý, teplejší oblečení, které stejně bylo potřeba/.
Co já budu dělat v sobotu s načatým večerem? Vedle ve vesnici je zábava, ale jít tam sama... to není můj styl. Budu doma pravděpodobně sama. Že bych si uspořádala dýchánek? Třeba s Olivkou a jejím druhým /tím horším/ já? Obávám se, že ovšem budu muset pít za obě, a máme jen jedny játra. Půjdu si asi vysnít nějakou společnost.
Co když se znovu zamiluju... do toho samého jako kdysi?
.mějte se krásně
.páá
