Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat. (Miroslav Válek)

Miluju návraty.
Tahle věta mi většinou probleskne hlavou, když mi za oknem vlaku mizí nádražní budova našeho města. A vím, že jedu někam, kde nejsem doma. A že domů se vrátím až za pár dní a jen na pár dní. A pak zase zpátky. A sem tam, sem tam, do zblbnutí.
Udělali jsme si skupinovku. Holky s náma chtěly probrat cosi k půlení, k našemu půlícímu videu, tričkám a tak. Nic moc se asi nevyřešilo, vypila jsem pár piv a kolem půlnoci odcházela s Tomášem zpět na koleje. Ráno mi z hladu bylo poněkud nevolno a asi poprvé v životě mi přišlo velmi uklidňující slyšet jak ve vedlejší kabince protéká záchod /to víte, koleje.../.
A taky jsme měli patrovku. Na konci listopadu, stejně jako vloni. Nic moc to nepřineslo, nikdo ze zadních pokojů, kde bydlíme my tam nebyl, jen jsem se utvrdila, že na našem patře vážně bydlí Danča B. a že svijanský pivo je prostě nejlepší.
Toť vše k listopadu.
Jenže teď nám na dveře buší Vánoce.

Ptiteouch

Tak nějak v půlce adventu jsem si posteskla, že se těším, až mojím jediným předvánoční stresem bude, jestli mám napečené cukroví, nakoupené dárky a aspoň trochu uklizené bydlení /jo, holka, ještě pár let a dočkáš se stresů obyčejného pracujícího člověka/. Neúprosně se totiž blížil předtermín z ekonomky a zápočet z farmchemy a času na vánoční bloudění rozsvíceným městem bylo málo /respektive nebyl/.
První letošní sníh napadl, když jsem byla v HK. Věděla jsem to od rána, že to tak bude. Co jsem ovšem nevěděla bylo, jaká úžasná kalamita je na Moravě. Kvůli namrzlému vedení nejely vlaky, a tak spousta mých spolužáků vůbec nedorazilo na laborky a do HK dorazili mnohdy až po celém dni stráveném na cestě /odhaduji, že normálně jim to trvá tak 4 hodiny/. Z barvitého vyprávění Kači a Marti mne celkem jímala hrůza /spousta hodin strávených v nevytopeném vlaku kdesi uprostřed pole, bez možnosti dojít si na záchod/ a stejně jako ony doufám, že už se nic podobného v naší malé zemičce nestane.
Nijak zvlášť jsem po tom netoužila, ale shodou náhod jsem se dostala na předtermín z prostředků. A tak se stalo, že jsem poslední předvánoční týden, ty jediné tři dny, které jsem hodlala v HK strávit, nabušila naprosto na maximum. Ale věděla jsem, že poté bude následovat zasloužený vánoční klid.
Ještě před tím, než měl tenhle blázinec začít, jsem se chtěla trochu odvázat na naší "vánoční besídce" se šermem. Jenže myšlenkama jsem bloudila všemožně, snad možná jenom ne tam kde jsem měla, a tak to kýžený výsledek nepřineslo.
Týden jsem zahájila jak jinak než úspěšně. Jediná jednička, kterou jsem považovala za jistou a jediná zkouška, na kterou jsem se tak hrozně málo učila.
Druhý den nás čekala úloha "modely", což bylo ve výsledku před tím zápočtem něco nesnesitelně namáhavého. Zápočet jsme šli psát až ve druhé skupině a snad valná většina ho i napsala.
Ve středu mne čekala zkouška z ekonomie.To už taková sranda nebyla. Nicméně poctivá příprava se vyplatila a další jedničkou jsem si celkový průměr vylepšila na 2. Spokojenost největší, tři splněné povinnosti před Vánoci, co víc si přát.
V sobotu jsem si zaskočila na dvě tři Kofoly, na dvě tři hodinky /ve skutečnosti téměř 4/, do města za holkama z gymplu. Za přítomnosti Mácy jsme opět zabředly do debaty o porodech a dětech :) už to asi nebude lepší. Navzdory přítomnosti Jáji, na niž mám od gymplu vyhraněný názor, to bylo naprosto skvělé. Asi po letech začnu opět věřit v to dobré v lidech. /Než se zase zklamu.../
A teď nám v obýváku svítí stromeček, v kuchyni čekají brambory na salát a Olivka tak trochu přemáhá pocit smutku, neboť jí před pár hodinami odjel pan T. M. A pozítří budu přemáhat další smutek z toho, že Vánoce jsou na rok zase pryč. Víte, mám to období vlastně moc ráda. Různá světýlka, cukroví, vánoční trhy s horkou medovinou a ten zvláštní vánoční pocit. Tak.

  Carol of the Bells

.mějte se krásně

.páá