pátek 16. září 2011

To neříkej dvakrát...

/A napsal to i podruhé.../
K Francii se už Olivka nevrátí. Ne že by se jí tam nelíbilo, líbilo, ale přeci jen měla asi větší očekávání, která se nesplnila.
Jak jistě poznáváte z data a času napsání článku, nikam jsem dnes odpoledne neodjela. Líto? Nevím, ale nejspíš ne. Mám v poslední době problém, že z lidí dostávám brzy ponorkovou nemoc a já se už nechci hádat. Cizí zlé rejpavé nálady nesnáším. 
Všichni se zbláznili./Ano, všichni jsou blázni, jen já letadlo./ Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že bych všechno stihla, kdybych odjížděla! Ruština, němčina, dvě otázky z biologie, chemické názvosloví + se kouknout na dvě otázky z chemie, konverzace, dějepis, seminář z matiky... a to jsem možná i něco zapomněla. Chybí mi ten týden, kdy se nic neděje. Ten rozjezd. A zatraceně moc mi chybí.
Na druhou stranu se zbláznila i Olivka. Ale v jiném slova smyslu. A tak ze zkratu mysli a výlevu citů vznikl tenhle obrázek. Mizerná a velice laciná kaligrafie, třeba to časem zlepším. I když teď nemám vůbec čas...
Možná mám tendenci za sebou pálit mosty. Nebo jsem možná víc samotářská, než jsem si o sobě vždy myslela. Lidé mě zklamávají, nicméně i já zklamávám je. A mě to mrzí. Stará přátelství mi přijdou křehká, a přesto velice pevná a nezničitelná. Ta spousta vzpomínek... ale nejsou věčná. Jak jdou léta, obě strany se dopouští chyb a jediné, co vše drží pohromadě je tolerance a trpělivost. Ale až zmizí i ty... Jenže to platí i na kratší dobu. Je to zvláštní si to přiznat, když celou dobu tvrdím, jak mi všichni od nás budou jednou chybět. Možná nebudou. Možná je potřeba změna.
Anebo něco jiného. Někoho jiného. Jednoho jediného.
Lucie našla svého Yl´Loie. Možná to tu mělo skončit. U začátku všeho. 
Moje láskou přeplněné srdíčko už nechce vraždit, jako v týdnu, kdy byla nervní z naprosto všeho. Je jen a pouze naplněno smutkem. Smutkem z uplynulých dní. A především smutkem ze 7. září, kdy vyhasly životy tří českých výborných hokejistů a nejen jich. Život je skutečně někdy ironický a krutý.
.žijte! a neumírejte jako já...
.páá

foto: Olivka

P.S.: Blognito odešlo do internetového nebe...
P.P.S.: Stužkáč, jakožto i stužky samotné i šerpy už máme vybrané. Se šerpami bez výhrad souhlasím, ovšem stužky, ač je to kontrastní, se mi nelíbí. Růžovou jsem nechtěla ze stejného důvodu jako ostatní černou. Prostě jsme ji nechtěla, to nelze slovy popsat. A motto mi přijde hloupé. Trapné bylo "Jsem příliš sexy pro maturitu", ale tohle je hloupé. Jenže samotné ne nestačí a demokracie /a to se jen domnívám, je možné, že i diktatura/ vládne světem a naší třídou obzvlášť. Černožlutou /prý vosí/ kombinaci s nápisem "Vzpomíneme" či "Nezapomeneme" dámy z množin, které se s tou mojí převážně nikdy neprotnou, zazdily. Jak typické. Ale je to přeci jedno. Jen si myslím, že můj další návrh /ano, černožlutou jsem "nahlas"-na FB-vyslovila já/ týkající se maturity bude obdobně zapomenut a zničen a vyhraje nějaká trapnost nad trapnost. Jen ještě najít odvahu "jít a vydat nějaký zvuk" /tyhle citace jisté osoby miluju:) /

Žádné komentáře:

Okomentovat