Kdyby blbci tlačili zeměkouli, tak se udřu k smrti...

No ano, nechval dne před večeří, jak pravila teta Kateřina v Saturninovi, ale i tak se mi zdá, že posledních několik málo dní těžko něco změní na jejich pochmurnosti, kterou nabraly za téměř celé dva měsíce. Nebýt nějakých čtyř pěti dnů, stály by za *** /zdvořilé hvězdičky nahrazují cenzurovanou část – ať žije Bartimaeus!/

Když se daří...

V hlavě se mi hromadí věci, které nemohu jen tak říct. Jen tak vyfiltrovat do světa, ulehčit srdíčku. Prostě a jednoduše to nejde.
V pátek /v ten velice horký pátek/ jsem si psala s kamarádkou /ovšem zde pravděpodobně to slovo ztrácí význam a stává se prázdným pojmenováním pro někoho, kdo si stále ještě  nezaslouží být pojmenován bývalá kamarádka/ a postěžovala si, že mi je z toho příšerného vedra vcelku nedobře. Její odpověď byla vcelku prostá: já dělala podlahu. Samozřejmě chápu, že dělat podlahu v podkroví /předpokládám, že to bylo v jejím novém pokoji/ v tomhle počasí je skutečně úmorné, ale i tak... mi to prostě přišlo /a ne poprvé/, že jí zrovna moc nezajímám já, ale jen to, že si ji hezky pěkně vyposlechnu.
Což možná není jediná. Asi se slova bez definic rozšíří opět o pár lidí dál.

O budování kapitalismu

.float away

Ve středu jsem skončila v práci - na svojí brigádě. Broušení jsem se pro velký úspěch nezbavila až do posledního dne, ale pak už mi to přestalo vadit. Passametr mi téměř přirostl k ruce, jenže... Jedno pondělí se rozhodla přestat spolupracovat Velká matka bruska. V úterý dali do provozu pákovou brusku, na které se dlouho nepracovalo, protože odmítala držet míru. Mám za to, že ve středu se na ní přetrhl řemen a než jsem ten den odcházela, podávací kotouč se zastavil nadobro. Od té chvíle jsem měla strach přiblížit se k jakékoliv brusce, protože dvě rozbité za pár dní bylo moc. Ve čtvrtek už byla spravená, ale i tak se rozhodla už míru moc nedržet a v sobotu /při mimořádném nástupu/ jsme ji odepsali úplně. To už naštěstí byla v pořádku Velká matka bruska.
Prakticky každý si myslel, že končí Hancul, a tak jediným, kdo věděl, že ve čtvrtek už nenastoupím, byl zřejmě Hanculin děda.

Čekám a v hlavě zmatek, ač uklizeno. Zmatek? No to by tedy měl být zmatek, když... je někdo /ukažme si na něj – vlastně ni!/ tak pitomej. Čekám a že mi to čekání k něčemu je, viďte?
Kéž by se někdy plnily moje sny a neexistovalo nereálno...
Za týden budu ve Francii /opět/. Ano těším se, ale v současné době moc neumím projevovat pořádnou radost /a kdy umím?/
/To už vůbec nejsou ty články, které jsem dokázala psát dříve. Ach, jen se horším!/
Další školní rok přede mnou. Maturita. V očích děs, hrůza ale i rezignace. Copak se mohu bránit proti toku času? Čas je převelice zákeřný nepřítel a než se naděju pofrčím do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou. Vše bude jak mrknutím oka. A mávnutím kouzelného proutku. Ovšem i tak tomu budou ještě předcházet hádky ohledně všeho, co se ve čtvrťáku děje za doprovodné akce. Neshodneme se na barvě stužek a šerp, na květinách, na videu; doufám, že bezproblémové bude půlnoční překvapení. Prostě musí. /A musím se jim připomenout./ A to bez debat.
Moje skupinové vějíře už vypadají jako vějíře. Jsou i namotané, ale pravděpodobně špatně; tak ať mi to zítra /jemně/ řeknou a já to změním. Moje vlastní vějíře snad možná rovněž budou – protáčecí! :) Minulý týden bych je téměř nedala z ruky, přestože nebyly ještě moje, ale Š. A zítra... doufám, že P. opět uspořádá rozcvičku a že mě zaměstná natolik, že už mi pohled nebude stíhat utíkat do jednoho pohyblivého bodu :) Chtěla bych s nimi jet zase jednou do hospody, jenže to by znamenalo "jít a vydat nějaký zvuk", což jak se dobře ví, já nedokážu. A jak říká K.: Líná huba, holý neštěstí.
Asi se načekám. Tak co, den dva, týden, měsíc, rok. Co je to v porovnání se stářím vesmíru! My věčně nespokojení tvorečkové z nepatrné planety, jak si můžeme myslet, že jednou vše pochopíme, když dříve nás zničí vlastní sobectví a zloba a ani věčná a nad vším prý vítězící láska nás nemůže zachránit.

.v ruce svírá křížek z granátků od prababičky /dej jí Pán Bůh věčnou slávu/ – kruh jednoho života byl uzavřen. Ať je to, jak je to, vždy je moc brzy.

.mějte se krásně /a příště neposlouchejte-nečtěte ty moje strašný žvásty:) /

.páá

foto: DeviantArt.com

edit (pondělí 29. 8. ráno):

Jako svíčky na dortu...

Tak vějíře sice pořád jako vějíře vypadají, ale jako už vyhořelý. Dobře, tričko z úpletu na namotání nebyl zrovna nejlepší nápad, protože to naprosto celé na první pokus vyhořelo. Ale hořelo to prý hezky :)
Abyste věděli, tak včera večer po tréninku jsme si s Hancul mohly poprvé vyzkoušet zapálené poiky a tyče /a vějíře, ale to už nebylo poprvé/. Bylo to... neskutečně krásné :) Nejspíš mě to chytlo za srdíčko ještě o něco víc.
Vůbec trénink byl akční, hodně. Umím zas něco nového s tyčí, dělat slalom to kroužku a nenamlátit se při tom do nosu poikama bylo pro mě nemožné. Ale což, to se naučím.
/Jako svíčky na dortu se sfoukává kevlar. Ono jedna půlka tyče už skoro nehořela, tak jsem to měla sfouknuté rychle, ale ty druhé dvě bakule hořely ještě docela dost. Uhasit se mi podařilo vždy jen jednu, ale ta hned chytla od té druhé:) Až si to nakonec musel sfouknout sám J. :)/
O vtipné cestě domů ani nemluvě /a cestě na Hrad/.
Ale ano, stálo to za to, i když jsem se domů vrátila až po desáté /a to jsem pěkně prosím řídila!/ a po cestě jsem se děsila kočky jdoucí si to hezky po krajnici.

A tak se Oto z Bergova navrátil na hrad...

Minulý týden se toho dělo pramálo. Hlavně jsem se těšila na víkend, ale snažila jsem se krotit, aby se všechno ještě nezhatilo. Do pátka byla spousta času...
Celý týden jsem opět brousila a děkovala jsem Velké Matce brusce, že nezlobí. Obzvláště to bodlo v pátek, kdy jsme musela odejít už v jednu, abych stihla vlak.
/Napadlo mě do nadpisu dát nějakou hlášku, ale je jich tolik, že jsem si nedokázala vybrat./
Spaní bylo zajištěné i odvoz, ale ten nakonec ve čtvrtek večer padl a já se musela se vším tarabit do práce :) Pak vlakem do Lbc, z Lbc k nám do města a pak busem do Troskovic. Naštěstí jsem sama nejela, protože se mnou jeli ještě S. a Arianne.
"Ahoj, T., já jsem K." "Ahoj K., já jsem... T." :)

.takhle vypadalo nádvoří při vystoupení pohádkáře

Když trochu poskočím. Z aut, která kromě lidí přivezla i důležité rekvizity, jsme je společnými silami vynosili na nádvoří, kde se postavil náš gotičák. Do stěhování nám ovšem skočil liják. Nakonec se vše povedlo přestěhovat a my se mohli jíti zabydlet do tábořiště. Věci nám tam dovezli Z. s Gazzym. Postavili jsme stany /můj přístřešek tam ještě nedorazil, a tak jsem si zapůjčila stan od J. a s jeho pomocí postavila a nakonec s V. okupovala/, trošku se vzpamatovali a vyrazili do Šenku na pivo. Nevím, kdy jsme se vraceli, ale pak jsme to ještě na docela dlouho zakotvili u našeho ohně v tábořišti a klábosili s majitelem pozemku.
Budíček byl oficiálně stanovený na 7, ovšem tou dobou značně pršelo, a tak se vstávání posunulo o půl hodiny. Čímž se nabralo naprosto ve všem zpoždění a první vystoupení na hradě bylo spíše nácvičné. Pak už se ale práce rozjela, pekly se placky a tak podobě. Práci nám občas rušil déšť a u ohniště velice často kouř, pro který jsme neviděly /my ženy, není to hrubka/. Během dalšího vystoupení po dvou hodinách jsem se nesmírně bavila /a bavila jsem i při tom posledním v neděli v pět/. Naši jsou prostě dokonalí!
"Hele zraněný, neměly bychom ho sebrat?" "Já nevím..." "I když on vlastně nepatří k nám. Tak ho tu necháme..."
Placky šly na dračku. Povidla, česnek nebo povidla s česnekem dohromady? Trošku jsem si u toho zašprechtila, ale dělalo mi to nečekané problémy. Regulace naší plotny byla těžká , a tak to buďto hodně kouřilo a nepeklo se to, anebo to hořelo a peklo se to moc rychle. Ale je pravda, že spálených moc nebylo a i ty se snědli /tedy rozdali se u nás ve skupině/.
"Ale já byl na řadě až jako třetí!"
Jistě byli všichni rádi, když se mohli vysvléknout ze zablácených kostýmů /skutečně jsem je litovala, když jsem to viděla/ a natáhnout na sebe civil. Moc jsme nevěděli, co s načatým večerem, ale už jsme si nějak poradili...

.a takhle to nějak žilo na nádvoří v době mezi vystoupeními,
i když je pravda, že obvykle to žilo víc

"A kdo je tu nejlepší?" "Já, já, já!"
V neděli ráno jsme na hrad dorazili se značným zpožděním. První vystoupení se zrušilo pro nedostatek diváků, a tak své místo zaujala naše konkurence - pohádkář.
"My tu přemýšlíme a ty si tu kreslíš..." "Já si tu nereslím! To není žádné sluníčko, to je mapa! A my jsme tady - a půjdeme loupit sem a sem a sem a sem... tak raději půjdeme jenom sem."
Tři vystoupení se natáčela a u těch dvou, co mi Z. svěřil kameru, jsem se mohla aspoň trochu víc smát.
"Zahoď to!... No ne tu zbraň, ji zahoď!"
V neděli nám už počasí více přálo, ale na druhou stranu bylo asi až moc velké teplo na to, že někteří byli do boje značně navrstveni. Po plackách se zaprášilo, ale ještě před tím, přišla krize s docházejícími povidly; vlastně nás pak zachránil ten pohádkář...
"Tak jdeme loupit! Za mnou!"... "Tak pojďte!" "Jen dopijem víno." "Jdete se mnou nebo s ním?" "Tak my jdeme s tebou..."
Po posledním vystoupení se pobrali věci a začalo se uklízet. Složil se gotičák, aparatura a tak podobně. V šest jsem se musela rozloučit. Stavila jsem se v táboře pro věci; v "pravý" čas, J. už měl stan sbalený. Odvedla jsem si S., kterého strejda hodil do města. Nu a tím pomalu končí ten úžasný víkend...
Chápu, že  z těchto pomatených zápisků nemůžete vycítit všechen ten vtip a kouzlo okamžiku. To se nejspíš mezi řádky vyčíst nedá a já postrádám ten správný vyprávěcí talent.
"Takže pánové, jsou vaši!"

.mějte se krásně

.páá

foto: Olivka - omluvte mizernou kvalitu, ale foťákem nikdo nedisponoval a můj 2Mpx foťák na mobilu za moc nestojí, když už se rozhodne fotit, jako v neděli. Ale lepší něco než nic!

P.S. Řekli byste, že je možné o mně říct, že jsem prototyp introverta? /Tedy introvert ještě před tím, než se zjistilo, že i on se musí aspoň minimálně projevovat./ Neumím některé lidi/jednoho člověka přesvědčit o opaku.

Evanescence - What You Want

A je to tady! What You Want je na světe!
Na Facebook.com/Evanescence můžete zhlédnout i jejich živé vystoupení na MTV.
Nejsem soudce, abych rozsoudila, zda májí pravdu ti, kteří tvrdí, že to není zrovna ono, či ti, kterým se to líbí /a těch je většina/. Nejspíše se budu řadit k davu a hučet, že je to celkem povedené.
 Navíc vám ještě dlužím obal /určitě jste ho už někde zahlédli/ singlu.
/Ach, Perune, po tak dlouhé době, co jsem se zase vrhla na psaní zpráv z hudebního mikrosvěta, který tvoří ti interpreti, které mám ráda!/
A tak si užívejte hudby, já jdu zase doufat a marně snít, že by sem třeba omylem mohli zabloudit /a určitě bych nebyla jediná, koho by to potěšilo/.
Více informací jako obvykle pořídíte na Evanescence.cz, či jiných, poněkud mezinárodněji stavěných fanouškovských stránkách a oficiálním webu /koho by to nenapadlo, že?/

A co na to řekne architekt?

/Architekt neodpověděl. Pravděpodobně si dál všímal kotěte a ani nezaregistroval, že se ho Z. na něco ptal./
Nemyslela jsem si, že mě dokáže Blogger.com tak naštvat jako v pátek. Vyťkávám si hezky článek a pak najednou zmizí. Prakticky celý, jeho převážná většina. Naštvaně jsem to zavřela a rozhodla se napsat jindy.

Nůžky, nože BROUSÍM!

Minulý týden jsem se ve výrobním procesu druckpilzů posunula od operace 43 k 12. A tak jsem brousila do zbláznění, měřila a snažila se někoho najít, kdo by mi zarovnal kotouč. Hlavou mi při práci znělo několik písniček. První dny to byla jakási nová písnička od Lady Gagy. Později jsem se přes frázi "Táhněte do háje!" dostala až Na kolena. A v pátek mě pískající pračka dohnala až k The Sound of Silence.
Těšila jsem se na tenhle týden, že už nebudu muset brousit a hlavně měřit na tisíciny milimetru. A ono ejhle! budu brousit! A měřit.

Pod vlivem...

Už zítra vychází nový singl Evanescence! Jmenuje se What You Want a je jakousi první ochutnávkou jejich nového alba, které vyjde 11. října 2011 a ponese velice prostý název: Evanescence. Zároveň EVNS pojedou na turné a zavítají i k nám na starý kontinent. Ovšem podle plánování koupě lístků do Německa to vypadá, že fanoušci na Evanescence.cz se už vzdali naděje, že by mohli zavítat i k nám. Co si budeme povídat, je to nebetyčná škoda.

Živé kočky na stůl nepatří!

Na čtvrteční trénink jsem nedorazila, ten nedělní jsem si ale ujít nenechala. Do města jsem vyrazila autem, poté vlakem za předpokladu, že nepojedu sama. Inu, jela jsem sama, až jsem si téměř opět myslela, že se nic nekoná. Konalo se, i když se všici slezli poněkud pomaleji. Pak se vlastně taky nic nedělo. Jen debatní kroužek. K. se pochlubila se svými novými vějíři a dál na nich zašívala kevlar. J. upilovával přečnívající konce šroubků z tyčí a to byla asi tak jediná činnost. I když mě pak donutili vytáhnout poiky, nu :) Z. mi vypověděl co a jak ke Troskám. A v sedm se sešlost pomalu rozpouštěla. Ani nevím, kdo se ptal, zda-li s nimi nepojedu do hospody, ale zajisté už to byl J., kdo tvrdil, že do auta se ještě jeden člověk vejde. Vešel, ale bylo to... těsné. U Zlaté brány /to je prý ta pískovcová brána vedle natřená na žluto/ měli úžasné koťátko, které se nám při našem asi dvouhodinovém pobytu povedlo tak vynervovat, chudáka. Lidé se mezi sebou bavili, já poslouchala /jak jinak mezi nimi/. Úžasně se mi omylem povedlo zmrazit konverzaci poté, co se mě J. snažil rozmluvit otázkou "T., a co nám povíš ty?" a já naprosto vážně odpověděla: "Nic, když se mě nikdo na nic nezeptá, tak obvykle nic neříkám." A pak bylo asi minutové ticho. V devět jsme odcházeli, v deset jsem byla doma s úžasným vnitřním pocitem.

Pozvánka

Takže tedy se o tomto víkendu nejspíš už skutečně koná akce Trosky. A tak vás tedy srdečně zvu, abyste se přijeli podívat. Z. vyráběl plakáty /už prý nevypadají jako parte/, vše je jistě báječně zajištěno. Moje účast sice ještě není 100% /to závisí na místě na přespání u V. - kdo jiný by mě taky k sobě přibral?/, ale snad...

Nápady docházejí.
Dobrý pocit, kvůli kterému jsem nemohla kloudně spát, je opět fuč a zůstal jen zmatek. Být zmatená posledních několik měsíců je vskutku nepříjemné.

Mějte se krásně, modlete se k Perunovi, aby nám snesl rozumné počasí bez deště o víkendu.

Páá

foto: Evanescence.cz