středa 8. prosince 2010

Vždycky tam a nikdy zpátky

Opět jsem se dokopala k tomu, abych napsala. Nevím, jestli je to víc pro vás, moji milí imaginární přátelé, nebo pro sebe.
Zítra nejdu do školy. Protože mi přijde na nic tam být na nějaké dvě tři hodiny. Prostě se ten ranní seminář nějak budu muset naučit sama anebo od Horise a Káji. /No co, jednou se ulejt můžu. A navíc je to zcela legální, protože jdu k zubaři./
Jsem ospalá, spát chodím okolo půlnoci, protože obvykle vůbec nic nestíhám. Je toho moc, všechno je pořád dokola to samé. Vstát, najíst se, oblíknout se, jet do školy, být pár hodin ve škole, čekat na bus, jet domů, převlíknout se, najíst se, dát si krátký oddych, naučit se, navštívit koupelnu, jíst spát. A tohle si aplikujte na pět dní v týdnu. /Vím, že bude jenom hůř, ale já bych mezi to ráda ještě vměstnala nějaké svoje koníčky a zájmy. Dříve jsem aspoň někdy něco vyráběla, ale na tyhlety věcičky jsem od prázdnin neměla možnost sáhnout./
Nic není ideální /už to zase začíná/, ale nějak mi nejde nad tím dlouho tesknit. Prostě mi něco /nemůžu říct někdo, protože by to nebyla pravda/ nedovoluje klesnout na dno, jako jsem pravidelně klesala loni. Fuj, to bylo příšerné období života.
A dnešek byl víc než kdy jindy na dvě věci. Z ruštiny jsem byla opět zkoušená a jestli jsem dostala trojec tak můžu být ráda /a to jsem se vážně učila. Jenže jsem byla zkoušená z toho, co jsme už dávno - loni - brali, ale mně se to pletlo. A pak mě mrzí, když se nám řekne, že se neučíme./. Ale tak co, stane se. O víkendu se na to musím pořádně podívat. A doufat, co jiného. Jdu do třídy na ZSV a tam spolužák, že ve třídě nikdo není. Což tak za minutu osm, možná i po osmé, je dost divné. A tak jsme je hledali. Byli v F1. Přišla jsem si jako idiot, ale copak můžu za to, že se protstě rozhodli jít někam jinam? Ale zase ta praktikantka byla fajn. Tuhle bych zvládla mít podstatně dýl; vůbec nebyla jako ta první, kterou nesnášel skorem každý. A ze čtvrtletky z matiky mám sice jedničku, ale divím se, že ji mám. Taková ta spodní hranice. /Asi se divíte, proč to sem píšu. Třeba čase můj vztah k matice pochopíte./ Ale ty chyby... jako při opisu jedné poloviny napíšu jedna pětina. A podobně. No strašný.
Naštěstí se to pak začalo stáčet k lepšímu. Literaturu jsme si přesunuli na pondělí. Anglická konverzace v pátek nám odpadá, takže mám dvě hodiny, mezi nimi dvě hodiny volna, o kterým půjdu s holkama na trhy. Ta naše radost:) O anglině jsme obhajovali legalizaci měkkých(?) drog /já jako zástupce pro, protože si myslím, že kdo chce, tak si je sežene vždycky, ať je to legální nebo ne/. A o těláku... no to byste nevěřili, co jsme dělaly /holky/. My (počkej si) jsme (počkej si) hráli (počkej si) florbal! No skutečně. A ještě jsem byla v družstvu s holkama, který skutečně hrály, a tak jsem si nádherně taky zahrála. Jak já tuhle hru miluju! Ale ... po skončení se mi dost motala hlava. Nevím proč. Fyzikální seminář taky dobrý. Počítali jsme příklady. U dvou jsem se zasekla někde v půlce, protože jsem si říkala, že tudy cesta nevede. Kdybych pokračovala, tak by vedla. A vedla by třeba k malé jedničce. Do kuš s tím! :)
Co víc? Chtěla bych něco přeskočit, přejít rychle a utýct o toho. A zároveň zastavit čas. jsem tak někde mezi tím a vlastně mi ani moc nevadí, že se nemůže stát ani jedno.
Nesnažím se uvažovat moc dopředu. To nejde. S tím vším co se děje je budouctnost neurčitě určená.
Doufám, že mi skutečně přijde The Ring of Solomon od Jonathana Strouda. Strašně moc si to přeju. Taky mají přijít poiky a ty už hodně brzy.
Tak...
Mějte se

Žádné komentáře:

Okomentovat